Příroda

Strakapoud malý není o moc větší než vrabec. Kvůli své velikosti a strakatému zbarvení je často nazýván stráček. Jeho bubnování je oproti ostatním strakapoudům rychlejší.

Na jaře se samec strakapouda prostředního ozývá naříkavými táhlými zvuky, někdy klesajícími, někdy stoupajícími, které nelze zaměnit s hlasy jiných strakapoudů.

Zbarvení strakapouda velkého je na první pohled podobné jako u jiných strakapoudů. Jde o kombinaci zejména černých, bílých a v menší míře červených ploch.

Strnad luční svým nenápadným zbarvením trochu připomíná dobře známého skřivana. Je celý hnědavý, pouze na prsou a na bříšku má hnědé cákance, umístěné na světlém podkladu.

Ještě v poválečných letech patřil zpěv strnada obecného neodmyslitelně k české krajině. Vždyť šlo o jednoho z nejběžnějších ptáků hnízdícího snad na každé mezi.

Strnad rákosní vyluzuje jednotvárný, ale rytmický zpěv. Je to pták velký jako vrabec, s hnědě skvrnitými křídly a hřbetem, černou hlavou, bradou a voletem a s bílým vousem.

Bývaly doby, kdy jsme mohli hlas strnada zahradního zaslechnout na našem území téměř kdekoli, ovšem vyjma vyšších nadmořských poloh.

Střízlík je velký zhruba jako vlašský ořech, což slovenština výstižně vyjadřuje názvem oriešok. Je to velice čilý, neposedný ptáček a na svou velikost neobyčejně hlučný.

Sýc rousný je malá sova s opeřenýma nohama, kontrastně zbarveným závojem a černě lemovanýma očima, hřbet má bílé skvrnění. Loví jenom v noci.

V sýčkově pomalém, protáhlém volání slyšeli obyvatelé česky mluvících krajů slova „poóď“ nebo „půjď“, německy mluvící pak významově stejné, byť jinak znějící „Geh mit“.

Díky skvrně na temenu, která připomíná šátek uvázaný na babku, dostala tato sýkora své jméno. Samec i samička jsou shodně šedohnědě zbarveni s třpytivě černým temenem.

Vždycky když poprvé zaslechnu po dlouhých zimních dnech vesele znějící rytmické volání sýkory koňadry, ptám se, jak jen to ty sýkory poznají, že už se přehoupl slunovrat.

Sýkora lužní se hodně podobá sýkoře babce. Však se jí také dříve říkalo babka lužní. Na rozdíl od sýkory babky má sýkora lužní matně černou nelesklou čepičku.

O sýkoře modřince lze bez nadsázky říci, že patří mezi naše nejznámější a také nejhojnější ptáky. Zcela určitě modřinku znají všichni ti, kteří v zimě pozorují ptáky.

Parukářka má jméno, podle kterého se dá pták snadno poznat. Je to jediná z našich sýkor, která má na hlavě ne paruku, ale na temeni má krásnou chocholku z černých per.

Sýkora uhelníček není tak pestře zbarvena jako sýkora koňadra nebo modřinka. Působí opravdu spíše jako zamazaná od uhlí.