Sýkora lužní

V přírodě bez přímého srovnání rozezná tyto znaky většinou jen odborník, mnohdy však i on rozliší oba tyto příbuzné druhy sýkor jen podle hlasu. K odlišení většinou pomůže, podaří-li se nám sýkory vyprovokovat k varování, např. zatleskáním. U sýkory lužní se ozve široké, protáhlé „dé-dé-dé“.

Sýkora lužní je u nás rozšířena dosti mozaikovitě. Je typickým druhem ve větších komplexech jehličnatých lesů, zvláště ve středních a vyšších polohách, žije ale i ve vlhkých listnatých a smíšených lesích nižších poloh a v různých typech rozptýlené zeleně, zvláště v břehových porostech. Manželské svazky se u ní ani na podzim nepřerušují, takže páry spolu přetrvávají přes celou zimu až do jara, kdy si oba ptáci začnou sami vysekávat ve vhodném ztrouchnivělém kmenu či pahýlu budoucí obydlí. Protože nejsou tak zruční tesaři jako třeba strakapoudi, nemají k tomu ostatně ani uzpůsobené zobáčky, trvá jim práce s vydlabáním hnízdní dutiny dlouho – v průměru asi 13 dní. Přitom kolem 90 % obsazených hnízdních dutin je vždy nově vysekaných. Místo hnízda snadno poznáme, protože všechny třísky nechávají ptáci ležet pod vletovým otvorem. Páry si zakládají hnízda i ve starých dutinách a vyvěšených budkách.

Hnízdo je hlavně z mechu, rostlinné a živočišné vlny a peří, staví je oba partneři. Na 7–10 vajíčkách, která jsou na bílém podkladu řídce červeně skvrnitá, a tudíž velice podobná vajíčkům všech ostatních našich sýkor, sedí jen samička po dobu 12–15 dní. Sameček ji přitom krmí. Opustí-li samička hnízdo, přikryje vejce hnízdním materiálem. Mláďata opustí hnízdní dutinu po 17–20 dnech, kdy už jsou schopná letu.

Po vyhnízdění se začínají jednotlivé páry i malá hejna toulat, přelety jsou však jen krátké. Potravu sýkory lužní tvoří především hmyz a další drobní bezobratlí, důležitá je i rostlinná složka – semena lesních dřevin a různých rostlin. Často sbírá potravu na plodenstvích vyšších bylin.

Základní údaje

Sýkora lužní (Parus montanus) je velmi podobná poněkud hojnější sýkoře babce, nejsnáze lze oba druhy rozeznat podle vábení. Svrchu je hnědá, zespodu bělavá, na hlavě má černou „čepičku“ (matnou a protáhlejší než babka), na bradě rovněž černou skvrnu (větší než babka). Vyskytuje se ve vlhčích lesích a především v zimě i ve stromových porostech kolem vod. Stejně jako ostatní sýkory se živí hmyzem a různými semeny. Hnízdí v dutinách stromů, které si většinou vytesává ve ztrouchnivělém dřevě. Hnízdí obvykle jen jednou ročně, 5 až 10 vajíček snáší samička v dubnu a sama je zahřívá, sameček ji však krmí. O mláďata pečují oba rodiče. Stálý druh; po vyhnízdění se sdružuje do hejnek, často se sýkorami uhelníčky.