Cesta k povstání

S myšlenkou na ozbrojené vystoupení československého lidu si dlouho pohrávali představitelé domácího i zahraničního odboje. Význam povstání totiž můžeme vnímat jak ve vojenském, tak i ideologickém kontextu. Ozbrojená rebelie měla vázat německé síly, které tak nemohly být nasazeny na frontě proti postupujícím sovětským jednotkám. Důležitou roli ale hrál i psychologický faktor. Povstání můžeme totiž především chápat jako boj Pražanů za jejich vlastní svobodu. Ochotu svobodě a boji proti nacistům něco obětovat. Takový čin nebyl v kontextu druhé světové války ničím výjimečným. Do ulic vyšli se zbraní v ruce občané Paříže v srpnu 1944. Tragický průběh mělo povstání ve Varšavě, probíhající ve stejnou dobu.

Po zásazích německých represivních složek v letech 1941 a 1942 se český odboj ocitl v troskách. Formování nových odbojových organizací začíná až na jaře 1944. Impulzem jsou jednak bojové úspěchy spojeneckých vojsk, jednak podpora parašutistických výsadků. Ty do protektorátu vysílá za nejrůznějšími účely jak Londýn, tak Moskva. Kromě zpravodajských úkolů parašutisté zprostředkovávají pomocí vysílaček kontakt se zahraničním a domácím odbojem, provádí sabotáže, mapují situaci v protektorátu apod. Jednou z parašutistických skupin vyslaných do protektorátu byl i oddíl Platinium v čele s velitelem kapitánem Jaromírem Nechanským. Ten byl vysazen do protektorátu v dubnu 1945 spolu se svým radistou Jaroslavem Klemešem, aby zajišťoval povstalcům spojení s londýnskou exilovou vládou a zároveň tak mohl koordinovat kroky domácího a zahraničního odboje.

Plány povstání

Klíčovou postavou první fáze povstání byl generál František Slunečko. Jeho krycí jméno bylo Alex a stejně se jmenovalo i velitelství, které na jaře 1945 vytvořil. Velitelství Alex si podřídilo uniformované protektorátní sbory: policii, četnictvo, vládní vojsko, protivzdušnou ochranu Luftschutz a zpravodajskou skupinu spolupracující se skupinou bývalých legionářů generála Karla Kutlvašra. Mělo pravomoc nad vojensky podchycenými povstaleckými jednotkami mimo Prahu a nad velitelstvím s krycím názvem Bartoš (nazvané podle velitele podplukovníka Františka Bartoše), které velelo obvodu Velké Prahy. Velitelství Bartoš v Bartolomějské ulici mělo k dispozici šest praporů Luftschutzu, 4026 uniformovaných policistů ze všech revírů, 425 zaměstnanců elektrických podniků, 400 četníků, 385 příslušníků vládního vojska, 200 příslušníků bývalé finanční stráže a stovky dalších vojáků a důstojníků předmnichovské armády.

Velitelství Velké Prahy Bartoš: sedící vlevo gen. Karel Kutlvašr, uprostřed v košili kpt. Jaromír Nechanský a vedle pplk. František Bürger

Velitelství Velké Prahy Bartoš: sedící vlevo gen. Karel Kutlvašr, uprostřed v košili kpt. Jaromír Nechanský a vedle pplk. František Bürger|foto: ČTK

Celkově bylo tedy na začátku povstání připraveno na 10 000 bojovníků, jen asi polovina z nich byla vybavena pistolemi a puškami. Jeden z prvních úkolů povstalců tak bylo zajistit dostatek zbraní. A to jak od německých vojáků, tak z příměstských oblastí. Připravené shozy zbraní v průběhu povstání nakonec spojenci neuskutečnili.

Jednotlivé odbojové organizace sjednotila v předvečer povstání Česká národní rada (ČNR) v čele s profesorem Albertem Pražákem. V jejich řadách vedle sebe seděli zástupci odbojové organizace Rada tří, ilegální ústřední rady odborů a čtvrtého ilegálního vedení KSČ, ale i dalších předválečných politických stran. V čele vojenské komise ČNR stanul právě kapitán Nechanský.

Povstalci si ve svých plánech na začátku ustanovili tři hlavní cíle:

– vojensky obsadit Prahu, zajistit strategické budovy, Němce a kolaboranty

– likvidovat případný německý odpor, očekávaný zejména u příslušníků SS a gestapa

– zajištovat vojensky lidové povstání a pořádek ve městě, zlomit do příchodu spojeneckých vojsk německý odpor, či jej alespoň eliminovat do rozumných mezí

První výstřely

Obsazení rozhlasu tak bylo pro povstalecké bojovníky jedním z prvních úkolů. Na začátku května 1945 bylo všem jasné, že se konec války blíží neodvratně. Adolf Hitler spáchal ve svém bunkru pod říšským kancléřstvím sebevraždu, Sověti osvobodili Brno, americká vojska dobyla Cheb a chystala se k útoku na Plzeň. Z protektorátní Prahy se stal onen pověstný sud prachu, kdy jak Němci, tak Pražané čekali jen na prvotní jiskru.

Hlasatel Československého rozhlasu Zdeněk Mančal

Hlasatel Československého rozhlasu Zdeněk Mančal|foto: Archiv ČRo

K jejímu zapálení došlo 4. května, kdy protektorátní vláda vydala nařízení týkající se dvojjazyčného úřadování, dvojjazyčných nápisů a zákazu vyvěšování československých vlajek. Byl vydán pokyn, aby se na úředních budovách vyvěsily vlajky a úřadovalo se jen v českém jazyce. Pražané vyšli do ulic a spontánně začali odstraňovat nenáviděné symboly okupační moci. Docházelo k prvním střetům s německými bezpečnostními orgány.

Rozhlas jako klíčová instituce ovlivňující veřejné mínění a zároveň jako nejrychlejší informační médium své doby nezůstal pozadu. Již pátého května začíná skupina vlastenecky smýšlejících redaktorů kolem Zdeňka Mančala vysílat pouze v češtině, pouštět vlastenecké písně. Vysílání začíná Mančal legendární větou: „Je právě sechs hodin.“ A události dostávají rychlý spád.

Nacistický intendant rozhlasu Thürmer protestuje a žádá posily v podobě 65 příslušníků SS na kolech. Čeští zaměstnanci ovšem prozíravě odstranili německé nápisy v budově rozhlasu, a ten se tak pro německé vojáky stává jedním velkým bludištěm.

Chvíli po dvanácté přijíždí k rozhlasu úderný oddíl pražských policistů pod vedením kapitána Suchánka. Policisté brzy po vstupu do budovy naráží na odpor nacistů a tímto okamžikem tak začíná čtyři dny trvající bitva o rozhlas.

Praha bojující

Bitva o rozhlas je důležitou kapitolou Pražského povstání zejména z psychologického hlediska, není ovšem kapitolou jedinou. Povstalci se hned po vypuknutí povstání snažili v rámci předem vypracovaných taktických plánů obsadit klíčové budovy ve městě.
Velitelství Bartoš, nyní přetvořené na Vojenské velitelství Velké Prahy, v čele s generálem Karlem Kutlvašrem prostřednictvím důmyslného systému spojení koordinuje jednotlivé povstalecké skupiny ve městě. Povstalcům se zpočátku daří Němce zaskočit a dosáhnout řady dílčích úspěchů. Jedním z nejvýraznějších je nepřetržité vysílání „svobodného“ rozhlasu. Později se s příchodem německých posil přece jen projevil obrovský rozdíl v úrovni výzbroje a výcviku obou bojujících stran. Němci postupem času i díky leteckým úderům a nasazení tanků a dělostřelectva začali získávat zprvu ztracené pozice zpět. Povstalci proto sáhli k osvědčené strategii. Ke stavění barikád. Ty se ukázaly jako často jediná účinná překážka bránící postupu německých obrněných vozů a tanků. A alespoň částečně tak smazaly rozdíl mezi oběma bojujícími stranami. V Praze jich vyrostlo během povstání na 1600.

Praha se tak proměnila v typickou městskou válečnou zónu, kde se bojovalo skutečně o každou ulici, dům i barikádu. Pevná frontová linie zde neexistovala. Ne zřídkakdy se útočníci během pár okamžiků proměnili v obléhané a naopak. Střechy pražských domů a řada městských věží se často staly stanovištěm obávaných ostřelovačů, kteří svou přesnou palbou paralyzovali celé ulice. Ty nejodhodlanější musela likvidovat dokonce až nově příchozí Rudá armáda ještě několik dní po skončení války.

Průběh povstání

Pro lepší představivost můžeme průběh Pražského povstání shrnout do několika fází:

5. květen – začátek povstání, obsazení rozhlasu a řady dalších strategických budov. Povstalcům se daří německou posádku v Praze překvapit a ovládnout větší souvislé úseky v Praze.

6. květen – povstalci postupně propojují jednotlivé dobyté úseky, zároveň probíhají přípravy na německý protiútok, ve městě vyrůstá během noci na 1600 barikád, do bojů se zapojují na straně povstalců i jednotky Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova (takzvaní vlasovci).

7. květen – hlavní útok německých sil na město, situace se pro povstalce stává kritickou. Němci pronikají do centra města od severovýchodu, těžké boje na obou březích Vltavy, v oblasti Staroměstského náměstí apod. (prosím odkaz na článek Den, kdy bylo Praze nejhůře), město opouští po neúspěšném jednání s ČNR jednotky vlasovců.

8. květen – povstalci se dostávají pod sílící tlak, situace se stává na mnoha místech neudržitelnou, proto obě strany podepisují kompromisní dohodu o kapitulaci německých vojsk formou jejich odchodu z města. Za německou stranu protokol podepsal generál Rudolf Toussaint, za povstalce Karel Kutlvašr s Albertem Pražákem (prosím odkaz na článek: Jak skončili). Němci pak kvapně míří do amerického zajetí v západních Čechách.

9. květen – boje mezi fanatickými příslušníky SS a povstalci zejména v oblasti Pankráce, Zlíchova a Dejvic. Ohniska odporu pomáhá pacifikovat Rudá armáda. Válka v Praze končí, poslední ostřelovači jsou likvidováni i v následujících dnech.

Krvavý účet povstání

Přestože povstání v Praze trvalo pouhých pět dnů, daň, kterou museli Pražané za svoji svobodu zaplatit, byla vysoká. Při povstání v Praze zahynulo na 1700 Čechů, 2938 bylo raněno (z toho 1575 těžce). Zahynulo rovněž asi 300 vlasovců, ale i jednotlivci z řad Poláků či Bulharů. V bojích padlo také 1000 Němců a 30 sovětských vojáků. Jen v hlavní budově Českého rozhlasu padlo 89 rozhlasáků, českých policistů a dalších povstalců. Dramatické boje oněch květnových dnů v Praze dodnes připomínají stovky pomníčků a památníků.

Zdroje:
Jindřich Marek: Barikáda z kaštanů. Svět křídel, 2005

Čtvrtek 3. května 1945