Příroda

Myslím, že by se nenašel nikdo, kdo by nepoznal naši nejobyčejnější kachnu, kachnu divokou, která je častěji známá jako březňačka.

Kalous pustovka je světlá sova menší velikosti s krátkými pernatými oušky. Je to druh hnízdící hlavně na tundrách severní Evropy, Asie i Ameriky.

Kalous je vlastně zmenšeninou všeobecně známého výra velkého. Je velký přibližně jako havran, převažující zbarvení je žlutohnědé se skvrněním na hřbetě i na spodině těla.

Vedle poštolky je snad nejobyčejnějším dravcem naší krajiny káně lesní, dříve také známá jako káně myšilov. Setkáme se s ní celý rok v otevřené krajině takřka všude.

Káně rousná je dravec jen o něco málo větší než známá káně lesní. Dosahuje hmotnosti většinou kolem jednoho kilogramu, ale větší samice mohou vážit i přes kilogram a půl.

V místech, kde se kavka vyskytuje v hojném počtu po celý rok, ji určitě důvěrně zná každý z místních obyvatel.

Koliha velká je náš největší bahňák. Tomu, že patří do příbuzenstva kulíků, čejek, vodoušů či sluk, nasvědčuje i její flétnový hlas.

Konipas bílý je nejznámějším ze tří druhů našich konipasů. Můžeme se s ním u nás setkat prakticky po celém území, přičemž početnější je v nižších polohách.

Konipas horský je jedním ze tří druhů našich konipasů. Jeho český druhový název je ovšem trochu nešťastný, protože jej kromě hor můžeme zastihnout i na vodních tocích.

Konopka u nás bývala dříve poměrně rozšířeným ptákem, s přeměnami krajiny však došlo k výraznému snížení početnosti.

Sotva jarní slunce a teplý vítr roztají ledy a zaleskne se volná vodní hladina na našich rybnících, nastává rychlý návrat vodních ptáků ze zimovišť na hnízdiště.

Kormorán patří do příbuzenstva pelikánů, fregatek či terejů. Vypadá tak trochu jako návštěvník z dávných časů. Na těle mu převažuje černá barva; s výjimkou světlejš...

Jsou hlasy, které nás při procházce zemědělskou krajinou nijak nezaujmou. Zaslechneme-li však z pole či meze nenápadné „čiřik-čiřik“, naše smysly zpozorní.

Melodický zpěv kosa černého je jedním z mála zvuků, který je schopen přehlušit dopravní ruch v městských ulicích. Do měst se ale kos začal šířit teprve až ve 20. století.

Zbarvením se kos horský, kterému se také říká kolohřivec, podobá dobře známému kosovi černému, snadno ho však poznáme podle bílé půlměsícovité skvrny na prsou.

Jen málokdo ví, jak vypadá krahujec a čeho je schopen. Tato skutečnost je dobře patrná kupříkladu z reakcí mnohých venkovských lidí po ztrátě nějaké té domácí kachny.