Konipas horský

18. prosinec 2001
Vědecké zařazení Pěvci

Konipas horský je jedním ze tří druhů našich konipasů. Jeho český druhový název je ovšem trochu nešťastný, protože jej kromě hor a jejich podhůří můžeme zastihnout prakticky na všech vodních tocích, které mají charakter horského potoka či říčky.

Konipas horský je shora popelavě šedý, spodinu těla má však jasně žlutou a nápadný je jeho dlouhý štíhlý ocas, kterým za chůze i v sedě neustále pohybuje nahoru a dolů, podobně jako ostatní konipasové. Sameček je opravdový krasavec, má uhlově černé hrdlo, zatímco samička a mláďata jsou poněkud bledší a tím se víc podobají svému mnohem známějšímu příbuznému – konipasu bílému.

Přilétá k nám poměrně velmi brzy, již koncem března a začátkem dubna. Musíme poznamenat, že jednotliví ptáci u nás mohou na nezamrzajících vodách v některých mírnějších zimách i přezimovat. Hned po příletu na sebe upozorní svým ostrým pronikavým hlasem, jímž se snaží prosadit přes zurčení vody podobně jako skorec vodní a střízlík obecný. Takto můžeme horského konipasa objevit. Nejčastěji ho zastihneme těsně při vodě na vyčnívajících kamenech nebo na písku či štěrku.

Hnízdí v nejrůznějších polodutinách a výklencích, původně to byly skály, později se sblížil s člověkem a jeho hnízdo můžeme najít pod trámy nejrůznějších lidských staveb, v náhonových zdech, ale i ve vyvěšených polobudkách, čímž mu vlastně lidé mohou také pomoci. Je zajímavé, že budky neobsazoval v případech, kdy byly vyvěšeny na stromech; zřejmě zde hraje roli jeho původní vazba na skalnatá prostředí.

Základní údaje

Konipas horský (Motacilla cinerea) je podstatně štíhlejší než vrabec, s nápadně dlouhým ocasem, jímž neustále pohybuje nahoru a dolů. Zdržuje se v blízkosti tekoucích vod. Převážně tažný; přilétá počátkem dubna, odlétá v říjnu. Hnízdo bývá v polodutinách a nejrůznějších výklencích. Potrava téměř výhradně živočišná, převážně drobný hmyz.

Jak vznikaly nahrávky

Zpěv konipasa horského se skládá ze švitořivých a cvrčivých tónů a z vysokého hvizdu. Mimo švitořivého zpěvu na nějakém kameni nebo větvičce nad proudící vodou ho zaslechneme ozvat se i při jeho přeletech. Při nahrávání jeho hlasu je naší největší starostí vypátrat jeho oblíbené místo, kde se ozývá. Musíme si vybrat takové, které je vzdálené od hlučného vodního proudu. Potíž je v tom, že hlas konipasa obsahuje právě takové frekvenční složky zvukového spektra jako zvuk šumícího a zurčícího proudu potoka. To má za následek, že na nahrávce působí proudící voda velmi rušivě. Naproti tomu v přírodě si náš selektivně působící sluch umí vybrat zvuky, kterým dáváme přednost.

autor: Pavel Pelz