Koroptev polní

Kdybychom povídání o koroptvi připravovali před padesáti lety, mluvili bychom úplně jinak. Ještě koncem 40. let byla totiž jedním z nejhojnějších ptáků v kulturní zemědělské krajině a prof. Komárek tehdy ve svém díle Česká zvířena píše o koroptvi jako o druhu, kterým jsou české země doslova zaplaveny.

V 50. letech však přišla katastrofa. Se změnou zemědělského obhospodařování krajiny, spočívající především v rozorání mezí a zcelování pozemků, chemizaci zemědělství a nástupu těžké, ale hlavně rychle jezdící mechanizace, došlo během několika málo let ke zhroucení populací koroptve. A to přesto, že byl zastaven jejich lov. Nepomohla ani zvýšená péče, kterou koroptvi věnovali zejména myslivci. Člověk tak vlastně během jediného desetiletí téměř zdecimoval druh, kterému před tisíciletími umožnil rozšířit se do území pro jeho existenci původně nevhodných a kterému vytvořil excelentní podmínky pro existenci. Vždyť jarní populace koroptví byly v roce 1935 odhadovány na území bývalého Československa na šest milionů kusů. V roce 1965 to bylo pouhých 770 tisíc kusů, tedy jen o málo více než jedna desetina původního stavu. Koroptve se dodnes vyskytují prakticky po celém území České republiky. Jejich populace je však malá a často jsou na koroptve nejbohatší okraje měst s rumištními plochami a s pestrou vegetací tzv. plevelných rostlin.

Koroptev polní|foto:Fotobanka Profimedia

Životu v polích, mezích a jiné nízké bylinné vegetaci jsou koroptve dobře přizpůsobeny. Na svých krátkých nohách působí vždy jakoby přikrčeným dojmem a hnědě skvrnitá horní strana těla koroptev dokonale maskuje. Kohoutek je zbarven téměř stejně jako slepička, pouze na prsou se pyšní tmavou, podkovovitě zahnutou skvrnou. Kohoutek koroptve má mezi našimi kurovitými ptáky výjimečné postavení. Zatímco kohoutci bažantů, křepelek či tetřívků žijí v mnohoženství a o své potomstvo se nezajímají, koroptví kohoutek vytváří se slepičkou trvalý pár a jako vzorný otec se stará i o výchovu mláďat. Rodiny s mláďaty zůstávají spolu i po vyhnízdění a hejnko společně přečkává i zimu. Zima je vedle chladného a mokrého jara největším nepřítelem koroptví a tuhé zimy dokázaly zdecimovat jejich populace více než intenzivní lov. Tyto přírodní regulační mechanismy však koroptve dokáží díky své vysoké rozmnožovací schopnosti rychle eliminovat. Proti civilizačním vlivům typu chemizace, rychle jedoucích sekaček a mizení hnízdních biotopů jsou však koroptve bezbranné.

Základní údaje

Koroptev polní (Perdix perdix): zdržuje se v otevřeném terénu, na polích a úhorech. Létá nízko nad zemí, rychlé třepetání křídly se střídá s krátkým klouzavým letem, při němž je nápadný rezavý ocas. Kohoutek se od slepičky liší podkovovitou skvrnou na hrudi. Větší část roku se drží v malých hejnech. Stálý pták. Hnízdem je prostý důlek v zemi. V potravě převažuje rostlinná složka (především semena plevelů), pouze mláďata se živí téměř výhradně potravou živočišnou. Ohrožený druh.

Jak vznikaly nahrávky

Na jaře tvoří koroptve páry, které obsazují hnízdní okrsky. V té době dochází k častým bojům mezi samečky a od bojujících kohoutků slyšíme jejich volání. Koroptve jsou opatrní ptáci a přiblížit se k páru ptáků není jednoduché. Jejich hlasy je možno slyšet ráno před východem slunce a zvláště večer za soumraku. V té době můžeme pozorovat, jak dva koroptví kohoutci pobíhají po poli a vzájemně se pronásledují. Občas se některý zastaví, napřímí a vypne se a zaslechneme začiřikání. Bojující samci proti sobě vyskakují, sekají proti sobě zobáky a drápky svých stojáčků. Pro záznam jejich hlasů je nejdříve nutno nalézt vhodnou, tichou a obsazenou lokalitu. Magnetofonová nahrávka jejich hlasů vyžaduje trpělivé vyčkávání v úkrytu na vhodném místě ještě za šera před rozedněním, nejlépe vleže za nějakou mezí. Úspěch však není zdaleka zaručen, protože ptáci jsou velmi neklidní a pohybliví a mohou sami odběhnout na nevhodnou vzdálenost. Když si nejsou jisti svou bezpečností, odletí ihned jinam. Pokusy o zvukový záznam je třeba v několika dnech opakovat a použití citlivého směrového mikrofonu je nezbytné.