Příroda

Jestřáb lesní jako by nám symbolizoval odvěké nepřátelství mezi přirozeným predátorem a člověkem chovatelem – hospodářem, kterému jestřáb ujídá z produktů jeho práce.

Vedle poštolky je snad nejobyčejnějším dravcem naší krajiny káně lesní, dříve také známá jako káně myšilov. Setkáme se s ní celý rok v otevřené krajině takřka všude.

Káně rousná je dravec jen o něco málo větší než známá káně lesní. Dosahuje hmotnosti většinou kolem jednoho kilogramu, ale větší samice mohou vážit i přes kilogram a půl.

Jen málokdo ví, jak vypadá krahujec a čeho je schopen. Tato skutečnost je dobře patrná kupříkladu z reakcí mnohých venkovských lidí po ztrátě nějaké té domácí kachny.

Luňák červený je lovec a sběrač. To znamená, že dovede ulovit drobnou kořist, kterou je obvykle nějaká žába nebo drobný zemní hlodavec.

Moták lužní je bezesporu krásný dravec. Jedná se o elegantního letce, který je velmi obratný a nezvykle zbarvený.

Hlas motáka pilicha nepatří asi mezi nejznámější hlasy našich dravců a podobně je tomu asi i s jeho vzhledem.

Když pozorujeme nad loukou nebo nad polem lovícího motáka pochopa, nemusíme dlouho přemýšlet, jak asi tento krásný dravec přišel ke svému rodovému jménu „moták“.

Orel mořský je náš největší druh orla a dosahuje v rozpětí svých mohutných křídel až 2,5 m. V 19. století u nás relativně běžně hnízdil, pak téměř na sto let úplně zmizel.

Ostříž je zbarven dosti kontrastně, svrchní strana těla je tmavě šedá oproti světlé spodině, která je však podélně tmavě skvrnitá.

Asi jen málokterý hlas budou znát návštěvníci našich stránek tak dobře jako nápadný hlas jednoho z našich nejběžnějších dravců – poštolky obecné.

Chrám panny Marie před Týnem, známější jako Týnský chrám, jedna z dominant Prahy, měl už před staletími výjimečné obyvatele.

Včelojed lesní patří mezi méně známé druhy dravců, zřejmě proto, že u nás hnízdí relativně řídce.