Luňák červený

16. leden 2004
Vědecké zařazení Dravci

Luňák červený je lovec a sběrač. To znamená, že dovede ulovit drobnou kořist, kterou je obvykle nějaká žába nebo drobný zemní hlodavec, ale velice často se z výšek spouští k uhynulým zvířatům, a funguje tedy jako jakási zdravotní policie.

Slyšeli jsme melodické pískání luňáků červených, dvou jedinců - samce a samice. V dálce se ozvalo volání orla mořského. Luňák červený je ovšem ve srovnání s orlem o něco menší dravec - zatímco rozpětí orla dosahuje 250 cm, luňák červený má rozpětí křídel asi 180 cm.

Čím je pro člověka luňák červený nápadný? Je to v podstatě tichý pták a tímto nezvykle melodickým hlasem se ozývá pouze v době toku, obvykle v březnu. Pak tento druh začíná hnízdit a pomalu se přestává ozývat. Daleko typičtější než vlastní hlasový projev je pro luňáka pohyb. Krouží vysoko na obloze v širokých, pomalých kruzích a má široce roztažená křídla a široce roztažený dlouhý vykrojený ocas. Jeho silueta je nezaměnitelná a na obloze působí skutečně nezapomenutelným dojmem.

Luňák červený patří na našem území k velice vzácným dravcům. Do roku 1976 zde prakticky nehnízdil a dnes u nás hnízdí asi čtyřicet párů tohoto nádherného dravce.

Základní údaje

Luňák červený (Milvus milvus) je dravec přibližně velikosti káně, ale štíhlejší, s delšími užšími křídly a dlouhým, hluboce vidličnatě vykrojeným ocasem. Zbarvení rezavě červené. Vyskytuje se v prostředí s listnatými lesy a bezlesými plochami (poli, loukami). Loví drobné obratlovce, značný podíl v jeho potravě však mají i mršiny, případně odpadky, které vyhledává za vytrvalého kroužení. Hnízdo staví v korunách listnatých stromů. Snůšku, která čítá 2 až 4 vejce, zahřívá samice a samec jí přináší potravu. Rovněž mláďata krmí samice, a to potravou, kterou obstarává samec; až v pozdější fázi hnízdění začíná lovit také samice. Převážně tažný, zimoviště našich populací patrně leží v jižní Evropě. Kriticky ohrožený, zákonem zvláště chráněný druh.

Jak vznikaly nahrávky

Za luňáky červenými jsem jezdíval v 70. a 80. letech do přísně chráněné přírodní rezervace Serrahn v Německu. Již severně od Berlína jsem vídal luňáky červené. Patrolovali nad dálnicí a hledali zvířata sražená auty. V samotné rezervaci pak hnízdilo několik párů těchto nádherných velkých dravců. Patří k mimořádným zážitkům sledovat luňáky vznášející se ve velkých výškách v širokých spirálách bez pohnutí křídel. Občas se snášeli klouzavým letem do blízkosti hnízda umístěného v koruně asi třicet metrů vysoké borovice. Jejich bystrým dravčím očím hned tak něco neuniklo. Pro pořízení nahrávky jsem chodil k hnízdu brzy ráno ještě za tmy. Našel jsem si místo v hustém lesním podrostu pod převislými větvemi stromů a zde jsem musel, prakticky bez pohybu, vyčkat v úkrytu asi do deváté nebo desáté hodiny. Luňáci si nejprve čistili a upravovali peří a pak začali proletovat nad korunami vysokých stromů. V té době se také začali ozývat svými zajímavými hlasy. Bylo třeba nekonečně pomalu a opatrně zdvihnout parabolické zrcadlo s mikrofonem a nasměrovat ho vzhůru na létající dravce. Po desáté hodině začali provozovat svoje svatební lety. Ozývali se vysokým příjemným trylkováním se značným kolísáním výšky tónů. Občas se ozvalo jakési hříběcí zařehtání. Jakmile jsem se pohnul, luňáci vzlétli do veliké výšky a odtud pozorovali můj odchod od hnízdiště.

autor: Pavel Pelz