Výstava Není noci tak tmavé představuje v krabici ukrytý příběh rodiny židovského architekta Rudolfa Welse
Pražská Winternitzova vila je dílem známého architekta Adolfa Loose a až do 29. listopadu hostí výstavu o rodině jeho žáka Rudolfa Welse. Židovský architekt Wels byl spolu s manželkou a synem Martinem zavražděn v Osvětimi, přežil jen starší syn Tomáš. Po válce si v Praze vyzvedl krabici s rodinnými dokumenty, ale zavřel ji do skříně svého nového domova v Anglii. Až v roce 1984 ji otevřeli jeho potomci, před nimiž vyvstal velký příběh. Výstava má název Není noci tak tmavé.
V krabici s různými dokumenty rodiny Welsovy byla i ručně psaná kniha U Bernatů, která obsahuje paměti Šimona Welse, majitele malého obchodu na návsi v Oseku u Rokycan, kde rodina žila po mnoho generací. Šimonův syn Rudolf Wels studoval architekturu ve Vídni a jeho další osudy popisuje autor a kurátor výstavy David Vaughan.
„Po 1. světové válce se Rudolf vrátil do svých rodných západních Čech, vzal si za ženu Idu z Chebska, která byla také Židovka, a měli dvě děti. Rudolf byl ve 20. a 30. letech velmi úspěšným architektem, nejdřív na Karlovarsku a Sokolovsku a pak v Praze, kam se rodina přestěhovala v roce 1933. To byl rok, kdy nacisté přišli k moci v Německu, a myslím si, že v československém pohraničí, tedy i na Karlovarsku, už to bylo pro Židy stále těžší.“
V Praze si našli velmi blízké přátele.
„Ta rodina se v Praze úzce přátelila s rodinou kazatele Jednoty českobratrské Josefa Štiftera. Měli se moc rádi, i za protektorátu chodili za nimi do bytu, i když to bylo stále těžší. Jednak Židé měli stále větší omezení, co směli a nesměli dělat, a jednak pro nežidovské rodiny bylo také nebezpečné pozvat Židy k sobě. Ale měli se rádi a dokonce Welsovi vstoupili do Jednoty českobratrské.“
Součástí výstavy Není noci tak tmavé je krátký sedmiminutový film, ve kterém vystupuje i vnučka kazatele Josefa Štiftera Marta Holeková.
„Rudolf Wels kontaktoval mého dědečka, protože byli skoro stejně staří, navázali spolu osobní přátelství a na pozvání dědečka se dostali do rodiny. Účastnili se i rodinných setkání a ten Martin třeba jezdil s mojí maminkou a sourozenci na tábory a i Tomáš se zúčastnil takovýchto akcí, dokud tady byl. Všichni chodívali i do modlitebny Jednoty českobratrské a stali se tam i členy. Čím víc se stupňovala ta nepříjemné omezení Židů, tím přicházeli o více přátel a cítili se ohroženi, a tak byli vděčni za to, že mohli mít takové místo, kde by se mohli cítit svobodně a nemuseli by se bát.“
Po Mnichovské dohodě požádala rodina o vízum do Spojených států, které však nedostala.
„Ale Tomášovi se podařilo utéct přes Polsko do Velké Británie, kde za války sloužil v britském letectvu. Hned po válce se vrátil do Prahy. Mezitím už měl anglickou manželku a první dítě a v Praze zjistil, že už nemá nikoho. Ale jeho rodiče zanechali před svou deportací do Terezína nejdůležitější osobní věci u svých přátel Štifterových. Tomáš si vzal všechno z rodinného archivu zpátky do Británie. Ale je smutné, že se svými třemi dětmi nějak nemohl o minulosti mluvit, protože měl tak veliké trauma z toho, co se stalo jeho rodině, že nic nezůstalo z jeho rodiny, která byla před válkou šťastná a milující. Teprve když umíral v 80. letech, jeho syn Colin se rozhodl otevřít tu krabici a postupně dát ty střípky rodinného příběhu zase dohromady.“
V krabici byly i dva velmi výjimečné texty.
„Jednak U Bernatů, paměti Šimona Welse, které dopsal v roce 1919, které nám dávají krásný obraz židovské rodiny v západních Čechách v druhé polovině 19. století a je to i literárně velmi krásné. A druhá věc, která se mi strašně líbí, je knížka Sancta Familia, kterou napsali Rudolfovi a Idini synové Tomáš a Martin k Vánocům roku 1938 a jsou to scénky z každodenního života rodiny.“
Název výstavy o rodině Welsových souvisí s citátem z knihy U Bernatů: „Není noci tak tmavé, aby nepřišly po ní červánky ranní a nový den.“
