Venkovní výstava Pod cizím nebem připomíná 80. výročí prvních sovětských deportací z Litvy na Sibiř

28. srpen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Výstava Pod cizím nebem na pražském Náměstí Jiřího z Poděbrad

V pondělí v Den černé stuhy na památku obětí všech totalitních a autoritářských režimů začala na pražském Náměstí Jiřího z Poděbrad venkovní výstava Pod cizím nebem. Pomocí historických fakt a fotografií připomíná 80. výročí prvních sovětských deportací z Baltských států – především z Litvy – na Sibiř. Připravilo ji Litevské Středisko výzkumu genocidy a odboje obyvatel Litvy.

Masové deportace Litevců na Sibiř zahájil Sovětský svaz 14. června 1941. Podle historiků během prvních let okupace Sověti deportovali, zabili a uvěznili asi 23 000 obyvatel země. Celkově bylo do roku 1953 deportováno z Litvy přibližně 130 000 lidí,  dalších asi 156 tisíc osob bylo uvězněno. Litevský velvyslanec v Česku Laimonas Talat-Kelpša o tom říká:

„V roce 1941 bylo během jedné jediné noci zatčeno více než 20 tisíc lidí z každého domu a z každého městečka, potom je naložili do vlaků. Nejeli v kupé pro cestující, ale v nákladních vagónech nebo dobytčácích – do nich nahnali lidi a odvezli je na Sibiř, tisíce kilometrů od jejich domova.“

Rodina velvyslance byla vyhnanstvím také postižena. Proto se jeho otec narodil a vyrůstal v sibiřské Vorkutě. Pro jeho dědečka byla osudná už noc 14. června 1941.

Litevský velvyslanec Laimonas Talat-Kelpša na výstavě Pod cizím nebem

„Celá rodina mého dědečka byla poslána ze svého domu do Vorkuty. Jedinou příčinou k vyhnanství, kterou dnes můžeme najít, bylo, že vlastnili půdu, měli sto čtyřicet hektarů země, což se v sovětských podmínkách považovalo za docela dost, byli považováni za nebezpečný element sovětského státu, a proto podléhali převýchově, jak se tomu v té době říkalo. A tak byli vyrváni ze svého domu, ze své země, a vyhnáni do Vorkuty. Matka mého dědečka zůstala s ním a jeho bratrem, bylo jim tehdy 17 a 15 let. Otec mého dědečka byl oddělen od rodiny a odvezli ho ještě dál, hlouběji na Sibiř, odkud se už nikdy nevrátil a dokonce ani neznáme místo, kde je pochován a už ho nejspíš nikdy nenajdeme.“

Na Sibiři strávil dědeček pana velvyslance 18 let.

„Když se můj sedmnáctiletý děda objevil ve Vorkutě, přidělili mu práci v uhelném dole, každý den pracoval pod zemí jedenáct až šestnáct hodin a nikdo mu za to neplatil. Jedinou odměnou byly poukázky na jídlo. A protože první rok pracoval s opravdovými kriminálníky, bylo pro něj otázkou života i smrti, jestli mu ty poukázky na jídlo ukradnou nebo ne. Když ukradnou, zůstaneš hlady, a pokud ne, co za ně dostaneš? Nebyly na jídlo do jídelny, ale na bochníček starého zatuchlého chleba a něco málo k němu. To nebyl normální život.“

Babička pana velvyslance na Sibiř uprchla, aby se vyhnula zatčení, které z politických důvodů postihlo její matku. A právě tam našla svého životního partnera. Své prarodiče si Laimonas Talat-Kelpša pamatuje jako věřící lidi.

Výstava Pod cizím nebem na pražském Náměstí Jiřího z Poděbrad

„Oni měli silný vztah k víře. Možná už v dětství do nich bylo zaseto to semínko, ale na Sibiři se jejich víra ještě prohloubila. Nakolik si vzpomínám, když jsem s prarodiči trávil léto, nehledě na počasí nebo množství práce každou neděli museli jít do kostela. To byl takový rituál. Ale on jim také pomáhal přežít v těch šílených podmínkách a chránil je. Když už nemáš komu věřit, věříš Bohu.“

Stejně jako u řady dalších deportovaných se ani u jeho prarodičů neobjevovala zloba a výčitky.

„Vnitřní zlost nikdy neměli, naopak si moc dobře vzpomínám na takové jejich zásady, že je třeba se dělit. Čím víc dáš, tím víc dostaneš. Není třeba pro sebe něco hodně dlouho a draze držet. To určitě pramení z té zkušenosti, že když toho budeš mít pro sebe hodně, tam na Sibiři se vystavíš nebezpečí – ať už kriminálnímu, nebo politickému a tak podobně. A na druhou stranu když pomůžeš druhému, také můžeš počítat s tím, že lidé pomohou tobě, až budeš potřebovat.“

Na výstavě je také panel o víře lidí násilím zbavených své vlasti. Jejich ducha posilovalo více než 400 kněží z Litvy, kteří byli rovněž postiženi represemi. Většinou to byli katoličtí kněží, ale oběťmi sovětského režimu bylo také 8 duchovních starověrců, 4 ruští pravoslavní kněží a 4 luteránští pastoři.

„Jaká opora zůstane člověku, který reálně žije na hraně přežití? Musí věřit, že bude líp, že dnešní den přežije, že zítra bude mít jídlo, že nakonec tato noční můra skončí a opět se vrátí domů. Tato víra stále roste. Kdo přežil tohle peklo, měl nějakou sílu, která ho ochraňovala. Moc se o tom nemluví, ale ti lidé viděli kolem sebe hodně smrti, nebyla tam lékařská péče, do minimální rány se mohla dostat infekce a nikdo by s tím nic nenadělal. Lidé umírali hladem i z mnoha dalších důvodů. Na Sibiři jsou stovky tisíc hrobů, které bohužel současná ruská vláda nedovoluje navštěvovat.“

Výstava Pod cizím nebem je v češtině a v angličtině. Na Náměstí Jiřího z Poděbrad bude do 4. září a poté se přesune na Prahu 5.

Spustit audio