Terapie Sandtray přináší za pomoci pískoviště a malých hraček rychlé úspěchy

17. duben 2021

Salesiánské středisko Štěpána Trochty nabízí dětem a mládeži na několika místech v Teplicích smysluplné trávení volnou času, různé kroužky i doučování. V posledním roce však kvůli pandemii jinak čilý život ve středisku utichl, ale ne zcela. Jednotlivci tam mohou zajít alespoň pro odbornou pomoc.

Prosklené skříně plné malých hraček, ze kterých určitě dětem oči přecházejí, a v rohu vyvýšené pískoviště – tak vypadá pracoviště speciální pedagožky Lucie Plchotové v Salesiánském středisku v Teplicích-Proseticích. S dětmi i dospělými totiž pracuje metodou, která se jmenuje Sandtray, čili terapeutické pískoviště.

„Funguje to tak, že terapeut, který je v tomto vzdělaný, musí mít řadu miniaturních figurek, kde musí být zastoupena zvířata, lidi, strašidelné věci, mýtické, pohádkové i různé obyčejné věci, domečky, stromečky – toho musí mít velkou zásobu. A musí mít pískoviště, které má určitý tvar a je přesně ohraničené, aby se ten klient orientoval v prostoru, které mu to pískoviště udává. Pomocí těch figurek si staví svůj obraz buď něčeho, co ho těší, anebo naopak něčeho, co ho trápí, a v tom si hledá odpovědi.“

Dětští klienti v posledních měsících řešili následující problémy.

„Je to tak situace kolem uzávěry škol, lockdownu a distanční výuky, která se odráží v tom, že je to takové trápení, stísněnost z toho, že nemůžu dělat věci, které chci, a potřebuji někde upustit páru. Takže tady si často děti chodí ulevit od takového pnutí z toho, že jsou jen s rodiči nebo se sourozenci a potřebují někde vypustit, tak si to vypouští v písku pomocí her a terapeutické práce.“

Terapeutická práce na pískovišti trvá hodinu čistého času.

„Na začátku si řekneme pravidla, jak to funguje. Pravidlo je v podstatě jenom jedno, a to je neuklízet hračky zpátky. A na konci je pět minut na sbalení se, uklidnění, naplánování dalšího sezení a odchod.

Počet sezení může být různý.

„To je strašně individuální, protože někomu úplně stačí jenom jedno a má vyřešeno, protože tato metoda je oproti klasickým terapeutickým sezením velmi rychlá. Ta změna se totiž uděje hned, aktuálně, okamžitě a člověk jí vidí, cítí, prožije a je schopen si jí potom přenést do reálného života. Takže se uděje velmi rychle, ale ta situace s covidem je taková, že těch sezení na uvolnění je potřeba víc, takže chodí pravidelně třeba jednou za 14 dní po dobu třeba dvou měsíců.“

Práci s terapeutickým pískovištěm lze použít i při terapii dospělých.

„Ráda pracuji s dospělými touto metodou, protože někdy je právě těžší je přesvědčit, aby si šli hrát, bývají skeptičtí. A pak právě bývají výrazně překvapeni, když to přinese úspěch. Ten hlavní rozdíl je pro mě teď v tom, že děti odpracují tu terapeutickou práci mnohem snáz než dospělí. Jak nad tím tolik nepřemýšlí a nechávají pracovat svoje nevědomí, tak za to sezení odpracují obrovský kus práce. Možná někdy víc než dospělý.“

Hodinu práce s terapeutickým pískovištěm lze zakončit různými způsoby.

„Na konci se dá dát do toho hotového obrazu svíčka, kterou si klient zapálí a může si pro sebe vyslovit nějaké přání. A protože jsme církevní organizace a někdy tady máme také děti z naší farnosti, tak tady mám jednu holčičku, která vždy pronese modlitbu jako poděkování. To jsou velmi silné momenty, úplně mi běží mráz po rukou. A kromě toho se to pískoviště dá použít i reedukačně, že můžou trénovat nácvik psaní s prvňáčky, nebo cokoliv – je to velmi variabilní metoda.“

Nácvik psaní v písku má oproti klasickému papíru své výhody.

„Když ten prvňáček píše na papír, ale ještě nemá úplně vypsanou ruku, tak ten pohyb by se správně měl vést zápěstím, ale on ještě není vypsaný a nemá trénink na tabuli dělat takové ty velké tahy, tak potřebuje nejprve rozhýbat ramenní kloub, potom loketní a to v tom písku lze.“

Uzavírá etopedka Lucie Plchotová, která se zaměřuje na práci s dětmi s poruchou chování nebo emocí.

Spustit audio