Petr Borkovec

Po záplavách v pádské deltě je mořská voda sladkoslaná, nenadnáší a melou se v ní sladkovodní úhoři a říční medúzy, které se dají opékat a jíst.

Visel v mámině ložnici. Bílý rám kolem něj vedl opatrný život. Břeh řeky, asi zjara, shnilá loďka, u vody žena v červeném, pár stromů, smutek.

Do bistra, kde pracuju jako číšník, občas zajde jeden cikán. Jmenuje se Jožka Murka a chodí vždycky těsně před zavíračkou, kolem jedný v noci.

Když jsem se probudil, v oknech blyštělo slunce, jehož barvy se měnily od zlatozelené ke hnědozlaté. S pocitem štěstí jsem si uvědomil, že se mi otevírá trojice možností.

V Louňovicích pod Blaníkem – středočeském městečku, kde se narodil Jan Dismas Zelenka, já a několik dalších lidí – bývalo kolem Velikonoc pěkně.

Od šesti sedíme s Janou ve zvířecím záchranářském kanclu v Michli a čekáme, kdo první dneska zavolá a ohlásí nějakou nepříjemnost, která se dotýká divokých zvířat v Praze.

V kostele sv. Ignáce ještě hoří vánoční jedle vysoké jako hlavní oltář, v dušičkové kapli je pořád rozložen betlém v lesíku, co sestává z šesti neozdobených borovic.

Pět měsíců civilní vojenské služby v polovině 90. let, které jsem prožil jako ošetřovatel v jednom pražském Domově důchodců, jsem skoro beze zbytku vytěsnil z paměti.

Vráží do dveří v půl sedmé ráno, na rudlu tři basy ležáku, sněží tak hustě, že víčka v horní base jsou poprášená sněhem, směje se od ucha k uchu a z vaťáku mu chvěje chlad.

Je ptáček, který přilétá, ale uvidíš ho málokdy. Je vzácný, ale obyčejný. Obyčejnější než běžné ptačí druhy. A ještě drobnější než nejdrobnější střízlík, nežli šoupálek.