Petr Borkovec

„Co děláte? Já nic.Jen čtu – a to je všechno.Koupání už skončilo.“

Kytice křišťálových sardinek milostné psaníčko tají.Klokotá racek ve stěžních. Čluny se dotýkají.

Ke konci knížky Astrid Lindgrenové Kalle Blomkvist zasahuje opouštějí Kalle, Anders a Eva-Lotta ostrov, na kterém předtím prožili mnoho nebezpečných dobrodružství.

Nevím dost dobře, kde začít s líčením, ale rozhodl jsem se, že začnu lesem, který byl po důkladné prořezávce, a zatím neuklizený.

V jedné slavné bajce, kterou po Ezopovi všichni opakují a testují si na ní jambický trimetr i ušlechtilý trochej, alexandrín i půvaby prostých vět, se vavřín hádá s olivou.

Tak dlouho jsme se pokoušeli přejít rozvodněný horský potok suchou nohou, tak dlouho jsme pátrali na břehu proti proudu po užším nebo šikovném místě, až jsme se vyzuli.

Zima již jest konec vzala, fiala se ukázala. V pučících větvích mlaskají špačci. Modřence zaplavují zahradu a nejnovější špaček, který se vylíhl z kukly, v nich čeká.

V bytě u moře není vůbec nic na práci, a tak chodíme brzy spát a probouzíme se zimou. Levný přímotop vyhazuje pojistky. Většinou jenom u nás bouchne hlavní jistič.

Je podmanivé naslouchat Borkovcovým vyprávěním, ať už volí formu sloupku, úvahy nebo drobné povídky. V knize Sebrat klacek takových soustředil více než tři desítky.

Den se roztékal ve stružkách, žádný kohoutek nebyl dovřený, vany a mísy protékaly. Vrátil se do postele, ale po chvíli se rozhodl, že se půjde podívat na Vínový kopec.