Kniha O mulo mrazivým způsobem přibližuje víru Romů v duchy zemřelých
K duchovnímu světu Romů patří víra v posmrtný život a víra v duchy zemřelých. Právě duchům zesnulých předků se třeba na Vánoce odkládá jídlo. O duchách zemřelých se mezi Romy vypráví řada historek a některé z nich si můžeme přečíst v nové knize O mulo – Povídky o duchách zemřelých.
Do knihy O mulo zaslalo své povídky jednadvacet autorů. Co její název v romštině znamená, vysvětluje editorka knihy Karolína Ryvolová.
Karolína Ryvolová: „Mule jsou duchové mrtvých, ale jsou to duchové, kteří se vrací a vrací se za nějakým účelem. Ten účel může být pozitivní ve smyslu, že přijdou někoho milovaného varovat před nějakou nebezpečnou riskantní situací. Ale skoro bych řekla, že častější je ten případ, že jsou to mulové, kteří se vrací, protože nemají klid, zůstali jim na světě nějaké nevypořádané záležitosti a oni se vrací, aby si je dali do pořádku.“
Kniha je rozdělena do tří oddílů. První má název Věřte, nevěřte a autoři se v něm volně inspirovali motivem vracejících se duchů mrtvých. Oddíl U Romů se vypráví nabízí velice staré tradované příběhy, které autoři slyšeli většinou v rodině nebo od přátel. Nejstrašidelnější je část Na vlastní kůži, protože vypráví o osobních zkušenostech.
Karolína Ryvolová: „Musím říct, že z toho opravdu velmi často a velmi intenzivně naskakuje husí kůže, protože to jsou taková hraniční setkání. A byť jsem gádžo, skeptik a vysokoškolsky vzdělaná, tak všechny tyto věci jdou stranou, protože ve světle té víry, kterou vidíte u těch autorů, nelze nevěřit, nelze to nebrat vážně. Myslím, že všichni ty výpovědi bereme velmi vážně.“
A jak říká autorka jedné z povídek Olga Fečová, Romové mají k duchům zemřelých velkou úctu.
Olga Fečová: „Oni se toho bojí, to je jedna věc. A druhá věc je, že tomu věří. Někteří jsou rádi, když se s nimi stýkají, když jim přijdou do snů, tak jsou šťastní. Ale někteří se bojí.“
Olga Fečová zavádí čtenáře do situace, kdy její rodiče v rodné vesnici otce postavili nový dům, ale chyběli jim schody, tak poprosili mladé kluky, aby sehnali nějaké kameny nebo dříví. A kluci si s tím poradili svérázně.
Olga Fečová: „Ta mládež přinesla ze židovského hřbitova mramorové schody a Židi si pro ně chodili a strašili. Ale měli jsme tam jednu prapratetu, která tomu rozuměla, o půlnoci šla ven a popovídali si s nimi, proč tu rodinu straší. A oni jí řekli: Oni nám vzali naše pomníky a my je chceme zpátky. Takže druhý den táta vyčinil klukům, schody vrátili a byl klid.“
Květoslava Podhradská psala o tom, jak se s její rodinou před smrtí přišla rozloučit babička a jak se jí potom zjevila ve snu. Setkání zdůvodňuje takto: „Podle mě za mnou přišla proto, abych slepičkám dávala kopřivy a krupici, protože když chodila do stáje, vždycky jsem ji doprovázela. Tak asi abych nezapomněla.“
Květoslava Podhradská: „Moje povídka se jmenuje Ňiž pes oddžal pre aver svetos, v češtině Když smrt přichází. Psala jsem jí o tom, co jsem prožila, když mi bylo asi 13 nebo 14 let a kdy zemřela babička. Babička do naší rodiny hodně chodívala, bydlela na sídlišti a my jsme bydleli v rodinném domku a měli jsme velké hospodářství. Ona u nás také něco menšího měla, a učila nás, jak se starat o hospodářství atd. V povídce píšu, jaký jsme měly vztah s babičkou, co pro nás všechno znamenala, čemu nás naučila. A ke konci docházím k tomu, že umřela a objevila se mi ve snu, a pak už za mnou nechodila.“
V jiných povídkách mulo například zapnul televizi, rval dítě z břicha těhotné ženy, přivedl ženu a syna k pádu do studny, lezl po stropě a něčím tloukl anebo k smrti děsil lidi v lese.