I do života v benediktinských opatstvích zasáhla koronakrize, zmizeli hosté i školáci

21. listopad 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kříž na Bílé Hoře nainstalovali tři benediktini z Opatství Meschede (vpravo) s českými pomocníky

Život v klášterech má svůj ustálený rytmus a řád, který se v průběhu let většinou téměř nebo vůbec nemění. I do něj však letos v řadě klášterních společenství zasáhla koronakrize. My teď nahlédneme do situace ve dvou benediktinských opatstvích, která spojuje nový kříž v pražské Aleji českých exulantů, vztyčený u příležitosti čtyřstého výročí bitvy na Bílé Hoře.

Nový kříž na Bílé Hoře vznikl v benediktinském opatství Königsmünster v německém Meschede. Jeho autorem je Abraham Fischer, který se k práci uměleckého kováře dostal následovně.

„Vlastně díky náhodě. Když jsem vstoupil do kláštera, byl jsem vystudovaný teolog, a coby novice mě poslali do kovárny jako pomocnou sílu. Našel jsem v tom zalíbení a řekl jsem, že to je moje povolání. V současné době tu kovářskou dílnu vedu.“

Opatství v Meschede má totiž celou řadu řemeslných dílen – kromě kovárny tam najdeme i truhlárnu a tkalcovnu, ale také pekárnu, cukrářství či řeznictví.

„To je specialita našich klášterů v Německu, ale také naší klášterní kongregace. Patříme k misijní Benediktinské kongregaci svatého Ottiliena /Otýliena/ a máme bratrské kláštery v šestnácti zemích světa. Například v Africe kláštery vzdělávají mladé lidi k tomu, aby mohli pracovat ve školství, zdravotnictví, ale také je učí řemesla.“

Produkce kovárny je různorodá.

Dodávka kovárny a truhlárny německého Opatství Meschede

„Na jedné straně vyrábíme velké umělecké předměty a potřeby pro vybavení moderních kostelů – například oltáře. Ale děláme i nástěnné kříže a také hodně hřbitovních děl – počínaje jednotlivými hroby až po celá hřbitovní oddělení. V kovárně nás pracuje osm a pořád máme co dělat.“

Kříže z této kovárny jsou často třírozměrné.

„Celkově se zajímám o kříže, je to takříkajíc moje profese a navíc jako benediktinskému mnichovi a teologovi mi také dělá radost o nich přemýšlet. Mám jich celou sbírku. Kříž nemusí být jen plochý – nejen prostorově, ale i v myšlenkách. Může nabýt i větších rozměrů a týkat se více věcí, než jen těch blízkých. Proto existuje celá řada křížů, které samozřejmě najdete i na našich webových stránkách.“

Klášter v Meschede byl založen v roce 1928.

„V klášteře teď žije padesát bratrů. Je to velké klášterní společenství, máme i mladý věkový průměr – je nám v průměru 54 let.“

Také opatství v Meschede ovlivnila letošní pandemie koronaviru.

„Na jedné straně nás ovlivnila silně, protože benediktinský klášter má pořád spoustu hostů, kteří najednou ze dne na den odřekli pobyt kvůli státním nařízením. Klášter byl najednou prázdný, protože úplně opuštěná zůstala i naše škola, do které jinak chodí sedm set chlapců a dívek. Také náš kostel byl zavřený, sice jsme samozřejmě dál pokračovali v našich modlitbách, ale za zavřenými dveřmi bez toho množství lidí, které se jich běžně zúčastňuje. Takže to bylo obrovské omezení. Ale na druhé straně žijeme na venkově, máme obrovskou zahradu, takže jsme nebyli omezeni tolik jako lidé žijící ve městech. A čekáme, jak se to celé bude dál vyvíjet.“

Kříž ke čtyřstému výročí bitvy na Bílé Hoře objednaly sestry benediktinky, které na tomto místě od roku 2007 žijí v opatství Venio. Sestra Francesca Stanislava Šimuniová líčí, jak koronakrize ovlivnila život v jejich klášteře.

Pražské benediktinky u nového kříže na Bílé Hoře v Aleji českých exulantů

„Jako klášter jsme na takové věci velmi dobře připraveny v tom smyslu, že se začalo mluvit o tom, že nejdůležitější věc je denní rytmus – dodržujte denní rytmus, když jste doma. To je naprostý základ našeho řeholního benediktinského života. Kromě pravidelného rytmu také pravidelná modlitba. I tady se radí: věnujte se sobě, nepracujte jenom, nepodléhejte stresům. Takže my máme tak jako tak denní rytmus, pravidelný rytmus modlitby, která nás vrací k tou základnímu, čili k Bohu, a tudíž alespoň mě k tomu, že nemám všechno ve svých rukou, že nemusím sama všechno zvládat, že je tady někdo, kdo mě utěšuje, kdo mi stále připomíná, že se na něj můžu obrátit. A to je psychicky a psychologicky velmi pozitivní věc.“

Důležitý je i komunitní život.

„Ten žijeme podle řehole svatého Benedikta, která vznikla ze zkušenosti života s lidmi. Snažil se zorganizovat všechno tak, aby to řeholníci zvládli, i když jsou všichni pořád na jednom místě. Aby zvládli konflikty, aby se dokázali starat o slabé, aby silní dostali to, co potřebují a neutekli, protože nemůžou používat své dary, a aby ti slabší nebyli utlačováni a neutekli, protože je někdo utiskuje.“

V opatství Venio na Bílé Hoře žije šest benediktinek a tři z nich mají civilní zaměstnání mimo klášter. Koronakrize je zasáhla následovně.

„Já jsem ještě donedávna pracovala v neziskové organizaci, kde jsem byla sama, takže mě to až tolik nezasáhlo. I když byl lockdown, musela jsem chodit do kanceláře i kvůli internetovému připojení a technickým možnostem, které tady v klášteře nemáme. Hodně to zasáhlo sestru Terezu, která je učitelka a která musela přejít na distanční vyučování. A i když tu práci miluje, tak je to náročné a velká změna. Hodně to zasáhlo také sestru Marii Magdalénu, která je profesionální hudebnice a kultura ani teď ani na jaře nemůže být skoro vůbec provozována.“

V menší míře koronakrize zasáhla i sestry, které pracují přímo v klášteře.

„Sestra Anežka přišla o hosty, takže tím byla její práce omezena. Sestra Petra se jako restaurátorka věnuje zdejšímu areálu, takže ty věci mohly pokračovat, ale bylo náročnější komunikovat a zjistit, kdo sem může přijet a co se dá udělat v té době omezení.“

Říká sestra Francesca Stanislava Šimuniová z benediktinského opatství Venio na Bílé Hoře.

Spustit audio