Ve Winternitzově vile v Praze se opět slaví Chanuka a nová výstava připomíná jejího stavitele Adolfa Loose

19. prosinec 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Winternitzova vila zboku

Poslední realizovanou stavbou světoznámého architekta Adolfa Losse, od jehož narození uplynulo 10. prosince 150 let, je Winternitzova vila v Praze. Dal si ji postavit pražský právník židovského původu Josef Winternitz a i když si jeho rodina kvůli nacistům a později komunistům vily příliš neužila, její potomci tam od loňského roku opět slaví Chanuku.

U příležitosti 150. výročí narození architekta Adolfa Loose vznikla ve Winternitzově vile nová stálá expozice a také výstava Loos forever, která připomíná i méně známé skutečnosti jeho života. Například to, že měl řadu zákazníků, studentů a spolupracovníků z řad Židů. Jeho židovské zákazníky představuje kurátor výstavy Daniel Verner.

Daniel Verner: „V rámci Česka se to týkalo hlavně plzeňských bytů, které projektoval třeba pro rodiny Voglových, Krausových či pro pana Brummela s tím, že ty rodiny se mezi sebou znaly. Fungovalo to podobně jako ve Vídni, kdy si někteří zákazníci dali od Loose něco upravit nebo i postavit a pak přišli přátelé na návštěvu, viděli, co se to tam stalo, a řekli si, že to chtějí také. Takže takovou šeptandou se Loos a jeho dílo šířili jak po Vídni, tak po Plzni a nakonec doputovali i k nám do Prahy.“

Co se týče židovských zákazníků Adolfa Loose, většinou se jednalo o bohaté podnikatele.

Adolf Loos

Daniel Verner: „Jeden vyráběl například dráty, šrouby a jehly do gramofonů, pan Brummel zase byl obchodník dřevem, takže měl obrovskou firmu, která byla opravdu schopná sehnat kde co, ostatně jeho byt je plný různého dřeva, které Adolf Loos vždy osobně vybíral, aby mělo co nejkrásnější kresbu. A poslední zákazník Adolfa Loose, aspoň co se celého domu týče, Josef Winternitz byl zase právník, který nebyl tak majetný jako majitelé fabrik, ale na druhou stranu měl zjevně vkus, pochopení pro moderní architekturu, a tak si od Loose dal postavit svojí vilu.“

Do vily se rodina Josefa Winternitze nastěhovala v roce 1932, ale v červenci 1943 byla deportována do Terezína a v říjnu 1944 do Osvětimi. Holocaust přežily jen manželka Jenny a dcera Zuzana. Po návratu z koncentračního tábora usilovaly o navrácení zabaveného rodinného majetku, ale komunistický režim tomu nepřál. Vila se do vlastnictví rodiny vrátila až v roce 1997 a od dubna 2017 je otevřená veřejnosti. Jejím ředitelem je David Cysař, pravnuk původního majitele.

David Cysař: „Židovský původ mám jen z jedné poloviny a o celé té naší historii jsem se dozvěděl až v roce 1991, to znamená v mých 16 letech. Takže u nás byly všechny tradice a kořeny úplně zpřetrhané a my neustále hledáme, na co navázat a jakým způsobem navázat. Tato vila, její obnova a kulturní program v ní je toho celého součástí. Skrze materiální rekonstrukci té vily rekonstruujeme trochu i tu duchovní část naší rodiny a snažíme se hledat nějakou svoji cestu.“

Minulou sobotu rodina Davida Cysaře spolu s rabínem Davidem Maxou ve vile zapálili chanukové světlo a oslavili židovský svátek Chanuka.

David Cysař: „My jsme hodně v kontaktu jak s židovskou obcí, tak i s novými vznikajícími odnožemi, jako je Ec chajim. A minulý rok zde byla úplně první Chanuka od 2. světové války. Je to zvláštní, člověk jde nějak tou svojí cestou, hledá své kořeny a najednou nachází různé lidi, probíhají různé rozhovory a slovo dalo slovo, vytvořila se tady Chanuka a já jsem za to byl moc rád.“

Objevování příběhu vlastních předků je podle Davida Cysaře moc zajímavý příběh.

David Cysař: „Myslím si, že každý, kdo zkoušel hledat nějaké své kořeny nebo historii rodiny může potvrdit, že to je detektivní záležitost. U mě to celé začalo tím, že jsem našel rodný list pradědečka, zjistil jsem, že jeho otec byl Isaiaš a matka Fany, Františka. Pak jsem šel náhodou kolem Želivského, kde jsou Nové olšanské hřbitovy, zašel jsem do vrátnice a zeptal se: Prosím Vás, neleží tady Isaiaš Winternitz? Říkali: Jo jo, leží tady a leží tam s ním v hrobě Františka Winternitzová, roz. Pollaková. A já jsem na to říkal: A co to je za ročníky? A ty přesně odpovídaly datům, která byla na rodném listě. Takže úplně náhodou hned na první dobrou jsem našel hrob prapradědečka a praprababičky. Kámen měl povalený a my jsme ho nechali postavit ještě s tatínkem, když žil, a před dvěma týdny jsme tam nechali vytesat jméno pradědečka a jeho syna, takže tam brzy budeme mít takový symbolický obřad ukládání do hrobu.“

Winternitzova vila dnes slouží nejen jako architektonická památka, ale také jako kulturní prostor s bohatým programem.

Spustit audio