Umění nepřestat kvést

Ne, nemám na mysli citát z nějaké obrozenecké básničky, nemám na mysli nějaký lyrický obraz. Mám na mysli něco jiného. Příběh přítele, který jel od svých příbuzných, kteří byli ve velice těžké životní situaci - není třeba hovořit o tom v jaké - každý snad byl ve zlé situsci a tak si umí představit, že to bývá opravdu zlé. Navíc přítel byl osobně na tom tak zle, že už nechtěl žít. Jel vlakem a uvažovql o důvodech, proč by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil. Jak mi mohlo být dobře... kdybych se nenarodil...

Koneckoínců, pokud člověk bydlí v osmém patře na sídlišti, pak není odchod ze světa nic tak těžkého. Stačí otevřít okno, venku bude tma. Jenomže copak není tma i kolem něj teď, v tom krásném podzimním odpoledni, kterým projíždí jeho vlak?

Pokud po smrti není nic, tak se nic nestane. U příbuzných dostal přítel jako dárek velkou láhev slivovice, vždycky mu dávali takovou láhev, když je navštívil, jenomže obvykle mu vydržela pár měsíců. Teď si ji otevřel. Pil a pil a díval se kolem sebe a ten rozsvícený den mu připadal jako výsměch. Jako by se mu chtěla i přířoda vysmívat. A pak se rozhodl.

"Víš," vyprávěl mi, "po jednom pořádném doušku jsem si řekl, že až přijedu domů skočím z okna..." Zkrat? Možná. Jenomže když už ke zkratu dojde, je úžasné, když má člověk někoho, ke komu se může obrátit a kdo mu duševní pojistky, které už už praskají, nahradí jinými, nenechá dojít k absolutní tmě...

Přítel nikoho takového neměl. A tak pil a pil. Stěží se už udržel na sedátku, když přišel průvodčí, musel se přidržovat opěradla, aby nespadl, - jenomže se napil kávy z termosky a zase mohl sedět rovně. Klid, klid. Za chvíli vystoupím, vezmu si z nádraží taxi. Přece už není třeba, aby šetril. Stejně ti, co po něm budou dědit. Těm už může být jedno, jestli si vyjede taxíkem nebo ne.

A pak vlak zastavil. Neměl. Zastavil v polích, na místě, kde nebyla žádná stanice, zastavil uprostřed krajiny zalité sluncem... Když šel okolo kupé průvodčí, zeptal se ho známý, proč vlak stojí a jak dlouho bude vlak stát. Průvodčí řekl že se na trati "něco stalo" a jak dlouho že se bude stát, neví ani ministr železnic. Přítel trochu znejistěl. Co jestli dopije slivovici a oni ho odvezou na záchytku a on nebude moci skočit z okna? Co jestli... Co jestli se zítra probudí ještě na tomhle světě?

Opřel se a díval se na oblaka. Zítra tu budou oblaka nad lesem jako dnes, na tomhle kousku země, o kterém jsem nikdy nic nevěděl - a o kterém by mne ani nenapadlo, že se jednou na něm takhle octnu.

A pak ji uviděl. Malou oranžovou kytičku. Rostla kousek od koleje a byla pokapaná něčím černým a mazlavým, co na ni asi vyteklo z nějakého vlaku. Pořád tady nějaké vlaky jezdily - sem a tam. Ta kytička se na přítele dívala. Nemohl si pomoct, byl to pohled. Ten oranžový sluneční květ se na něj díval do okénka a vůbec to nebyl nějaký nechápavý pohled. Jako by už v době, kdy vířily mlhoviny a v nich se vznášely v ohnivých propastech molekuly mého přítele, vznášely se už někde i molekuly, které se měly jednou stát touhle rozsvícenou květinou.

Byla pěkně zřízená. Pořádný kus květu a skoro všechny lístky zasáhlo to vyšplíchnutí z nějakého vlaku. Každou chvíli kolem nějaký vlak projel. Každou chvíli ji mohl nějaký převis z vlaku zachytit a zničit. A jestli ještě trochu povyroste, pak do její sluneční hlavy bude tlouct každý z těch vlaků, které budou projíždět po téhle dráze...

A ona se na mne dívá. Vydrží to. "Asi to udělala ta slivovice," vyprávěl mi později přítel," ale já jsem vystoupil z vlaku na příští zastávce, doklopýtal k té kytce..." Utrhl ji. Nabral vodu do láhve od slivovice - zbytek slivovice vylil - a vzal si tu kytku domů. Z okna neskočil.

Příběh opilce? Ale ano. Jenomže ta kytička v sobě nese něco víc než jenom jednu historku o opilém pánovi, který cestuje dráhou s kytkou v láhvi od slivovice. Ta kytka to nevzdala. Ta kytka na tom byla hůř než on. Ale kvetla. Pořád kvetla. Pokapou mne něčím černým? Ať. Pokvetu. Udeří do mne. Ať. Přece si nebudu nic dělat z nějaké špíny, za kterou nemůžu.

"Víš," řekl mi přítel po letech, když mi tenhle přítel vyprávěl a naléval mi skleničku skvělé moravské slivovice " od té doby se já snažím být jako ta kytka. Nedívej se na mne tak. Víš, že jsem dnes ještě nepil. Jenom se snažím pomáhat těm, kteří si myslí, že už jim nikdo nepomůže. A co je takových lidí. Jen se zamysli. Určitě si na nějaký vzpomeneš - a kdybys vzpomínal dýl...A..." Přítel mávl rukou. Každý můžeme být jako ta ubohá kytička u trati. To říkal jeho pohyb. Každý můžeme někomu pomoci. Někomu kdo - končí? Končí? Nemusí, protože někdy stačí tak málo a - "Na zdraví tý kytky," pozvedl přítel skleničku.

Přiťukli jsme si. Myslím, že ještě nikdo nepřipíjel na zdraví květiny. Jenomže tahle si to zasloužila. Protože se nevzdala. Tahle si to určitě zasloužila. A nejenom ona...