Ne konec, ale stále opakující se začátek

Všichni víme, že je tráva zelená. A tak si spokojeně žijeme s tím vědomím, dokud se nenajde šťoura, který se nám pokouší vnutit představu, že by tráva mohla být i jiná než zelená. Třeba hnědá. Nebo žlutá. Dokonce načernalá prokvétávající sinalým melírem. I když možná zpočátku jsme v pokušení mu i dát za pravdu, neučiníme tak. Dospějeme nakonec k závěru, že tráva je jen ta, která je zelená. To vše ostatní jsou jen blednoucí a vyšeptalé vzpomínky na ni.

Podobně se to má s koncem a na něj navazujícím začátkem. I to je přece logická pravda. Aby mohlo něco začít, musí předtím něco skončit, odejít do zákulisí a pro nový děj a nový příběh uvolnit prostor na scéně a někdy i na její předscéně.

Musí? Opravdu?

Jistě znáte ten okamžik, kdy dokončujete nějaké dílo. Otíráte si uznale dlaně jednu o druhou, kývete hlavou na znamení totální spokojenosti a blaženosti a přecházíte z místa na místo, snad v touze nalézt ten nejpříhodnější úhel pohledu. Maličko od díla poodstoupíte, jak tak činíváte v obrazové galerii ve snaze malířovo dílo vychutnat, aniž jste rozptylováni jednotlivými jeho detaily. Činíte tak, abyste se rovněž mohli zhmotněným výkonem vlastního úsilí potěšit, vidouce jej vcelku a vsazeným do prostředí, v němž a do něhož se rodil.

A sotva se maličko smočíte v záplavě uspokojení nad sebou samým, nad údajně dokončeným dílem, tu vámi projede pochybnost. Opravdu se jedná o konečnou?

Všimnete si náhle drobnosti, kterou byste pojednali možná jinak, třebas protichůdně jinak, pokud byste měli dostat příležitost k dílu znovu přistoupit, přikleknout a přiložit ruku k tvořivému konání.

Cosi se vám náhle začne nepozdávat v celkovém řešení. Kompozice by přece mohla vypadat odlišně od té stávající. Dokonce vámi projede nutkání, ji celou rozrušit a sestavit znovu, lépe, pronikavěji a přesvědčivěji.

A tak obklopeni nadšenými obdivovateli vámi dokončené práce, potleskem a uznalým poklepáváním na vaše levé či pravé rameno, spikleneckým pomrkáváním rádoby zasvěcenců do tajů vaší tvůrčí kuchyně, dáváte v plen cosi, co jako hotové dílo sice vypadá, avšak vy již dobře víte, že zdaleka hotové není. Doslova volá po znovuvytvoření. Po novém, opakovaném zahájení téhož.

Lze takový stav označit za konec, jenž předchází něčemu novému? Anebo jen za přerušený začátek, na nějž je třeba navázat opět novým začátkem?

A ještě jednu pochybnost přidám.

Připusťme, že začátku nepředchází něco, co by skončilo, a že na přerušený začátek něčeho, co si říká o nová a nová dotažení, navazuje začátek další, nový. Musí to nutně být začátek nový? Musí vždy, co začíná, v sobě obsahovat pel nevinnosti a panenskosti, jedinečnosti a neopakovatelnosti? Anebo jde o jinak pojímané totéž dílo, co už před našima očima defilovalo tolikrát, jen pokaždé v jiných kulisách a v jiných kostýmech? Není takový prožitek jednoduše podobný tomu, co prožíváme v životě obecně?

Naše jednotlivé životní příběhy, jako by byly ze stejného hnízda, stejného rodu. Jakoby se neustále opakovaly, byť v nich pokaždé vystupují jiné jednající osoby. Nepopírám, že skutečnost obměny jednajících osob, zkušenost, již jsme docílili v příběhu v předchozím, nám nabízejí možnost příběh, byť s podobným scénářem prožít přece jen jinak. Nově a současně poučeněji. Zároveň si ale uvědomuji, že ve výsledku vychutnáváme pouze to, jak neúnavně a urputně opakujeme stejná pochybení a stejné přešlapy. Jen si je díky prohlubující se zkušenosti výrazněji uvědomujeme.

Říká se, že člověk stářím moudří a stává se shovívavější k cizím, i nakonec k vlastním přešlapům. Nevím, zda jde o moudrost. Zda nejde jednoduše o únavu z toho, že žijeme opakovaně podobné příběhy, zdánlivě dotahované do konce. Zda nejde pouze o ústup před tím, sotva máme dojem, že konkrétní příběh končí, že se jej pro některé náhle zjišťované nedostatky a nedotaženosti nepokoušíme žít znovu, tentokrát podle upraveného scénáře, zlepšené režie a poučenější herectví.

Namítnete – a co smrt? Není to definitivní konec našich příběhů? Tečka. Za níž možná cosi tentokrát opravdu něco nového začíná? Opravdu? Ptám se. Co víme o smrti? Je to tečka? Nebo příběh s otevřeným koncem? Tak jako každý, nechám se jednoduše překvapit. Přesto mám za to, že jako každý příběh, protože nekončí, jen jsme jej v určité jeho fázi opustili, i tento příběh může být s koncem veskrze otevřeným. Kam, do kterých stran a v jakém smyslu je samozřejmě zahaleno neprodyšným tajemstvím.

Co ale není tak tajné – je skutečnost, že pochybnost o konci, jímž něco nového začíná, má své opodstatnění.

Zkusme provést důkaz toho tvrzení. Vezměme tento text, který právě zdánlivě končí a který opouštím, abych vzápětí započal něco nového. Činím tak jen proto, abych se nemusel vracet na jeho počátek a postupně si nezačal uvědomovat, že by bývalo bylo možné jej zcela jinak začít, jinak pojednat, jinak v něm pokračovat. Dokonce i zvolit onačejší téma.

Přerušit započatý začátek začátkem jiným.