Jan Hus, jak ho neznáme
Začala bych tím, že Jana Husa znesnadňují pochopit a ocenit různé zabydlené předsudky. Předně, že to byl sociální reformátor, kterého kacířskou smrtí proslavil Kostnický koncil, ale jehož vliv nepřesáhl hranice českého království. To je představa dost úporná, možná vznikla jako reakce na ideologický výklad nejen Husa ale celých českých dějin v minulém režimu, který některé tradice zkreslil, aby si je mohl přivlastnit.
Je to představa nespravedlivá. Nemáme v dějinách tolik vůdčích postav, které obohatily evropskou duchovní kulturu, abychom tu jednu z největších mohli přehlížet. Jan Hus patří mezi tři zakladatele evangelismu, teologie spjaté s vytvořením laické evangelické církve. V německém Wormsu to vyjadřuje pomník, postavený na památku třem duchovním původcům velkolepého křesťanského hnutí, na kterém se sešli John Viklef, Husův předchůdce a inspirátor, Jan Hus, za evangelické učení v Kostnici upálený, a Martin Luther, který o sto let později zplna přijme Husovu teorii církve.
Evangelismus, jako životní a náboženská inspirace, uchvátil především západní a severní Evropu, a v návaznosti na ně pak i státy severní Ameriky, a svým důrazem na osobní odpovědnost každého věřícího před Bohem vytvářel novou, individuální mentalitu, a stal se jedním z duchovních zdrojů měšťanské společnosti při její emancipaci proti poutům feudalismu.
Druhou falešnou představu vyvolává zažité sousloví husitská revoluce. Jistěže byl Hus, osoba v Čechách tenkrát posvátná, bezprostředně spojen s husitskými bouřemi; ty vypukly také na protest proti jeho upálení. Bylo to bouře krvavá, v odporu proti katolickým symbolům i hodně nekulturní, zakládá tradici násilného boje v případě útisku; to vše ale už je výrazem pokoncilní situace, je to odpověď na vojenské vpády do Čech; ale jako způsob návratu k evangeliím a ke Kristovi naprosto nevyjadřuje názor Husův. Teologická diskuse, zda lze pro víru usmrtit, proběhne na pražské univerzitě až po Husově popravě.
Spor husitských Čech s oficiální církví končí rozhodnutím Basilejského koncilu, který pro České království připustil platnost umírněného husitského programu, formulovaném v základech už Husem; výsledkem husitské revoluce je taky to, že římská církev zůstala vyvlastněná, a že v Čechách až do Bílé Hory vládla poměrně široká forma náboženských svobod.
Když mluvíme o Husovi, ptáme se, zda byl nebo nebyl kacíř. Důvodem obvinění byl Husův radikální odklon od oficiální teologie a filosofie, vyznávaných tehdy vlivnými kardinály, arcibiskupy i teology na evropských univerzitách, a Husova kritika církevních poměrů i jeho praktická činnost. Z hlediska koncilních otců to byla kacířská rebelie, dokonce poznamenaná i lidovým vlivem.
Hluboká církevní krize vyvolává na zlomu čtrnáctého a patnáctého století v celé Evropě zcela zásadní filosofické a theologické spory. Spolu s přijímáním a rozvíjením renesanční kultury nabývá na síle nominalistická filosofie, zatímco v prostředích, vědomých si hloubky duchovní krize, se úporně prosazuje filosofie realismu. Takto rozčísnuté myšlení má dalekosáhlý vliv na církevní praxi a dokonce i na postavení církve.
Řečeno velice krátce: nominalisté, odpoutávající se od ducha gotiky, zastávají názor, že smysl, obsah, duch hmotné věci jsou jejím pouhým jménem, nominem, a tudíž je hmotná věc ve svém smyslu proměnitelná; prostě tím, že bude nazvána jinak. Kdežto realisté, myslící ještě v platónském duchu a věrní mystické hlubině gotické zbožnosti, tvrdí, že smysl, obsah, idea jsou neoddělitelně obsaženy v hmotné věci, že v ní trvají, a věc je tudíž ve svém vlastním obsahu neproměnitelná.
Vzniká spor o remanenci, o to, jestli se víno a chleba při mši mění na krev a tělo Kristovy, anebo zda zůstávají vínem a chlebem a jako tělo Kristovo jsou vnímány jen symbolicky, křesťanovou vírou. Tento názor vyslovil John Viklef a vyvolal převrat v myšlení; Jan Hus si na jeho text poznamenal, ó Viklef, Viklef, nejednomu ty hlavu zvikleš. Je to zásadní spor o postavení kněze, prostředníka mezi křesťanem a Bohem.
Když se Husa v Betlémské kapli věřící z Plzně zeptá, co si myslet o knězi, který v duchu nominalismu hrubě tvrdí, že je při mši přímo stvořitelem Božím, Hus odpoví, že tenhle kněz může se všemi svými tovařiši vytvořit tak nanejvýš velkou hnidu. Hus sám Viklefův názor mírní, napíše, že zásady realismu obecně platí, jen při mši dochází k Božímu zázraku a víno a chléb se mění na tělo Kristovo. A pro reformu církve odvodí, že nehodný kněz neposvěcuje a křesťan, dbající o své spasení, má právo posoudit, zda je sluhou Božím oprávněným, anebo zda nemusí poslechnout kněze nehodného.
Reformní úsilí a „nová zbožnost“, jak se reforma nazývala, vtahují do vnitřního života církve i laické věřící, výrazem toho je překládání Bible do národních jazyků. Věřící už není odkázán na latinský text, vykládaný knězem; ale každý, kdo umí číst, má přímý přístup ke Kristovu učení. Sám Hus přeložil do češtiny i Otčenáš.
Odtud už byl jen krok k vytvoření jiné představy církve, než byla oficiální. Jedním z vrcholů odporu byly odpustkové bouře, papež potřeboval peníze na válku s odbojným králem a vyhlásil odpuštění hříchů za dary a za peníze. Hus ho nazval Antikristem, sám sebe nazval rytířem Kristovým a odmítl se nechat tímto papežem a jemu podřízenými kardinály soudit mimo České království. A pobouřený interdiktem, zákazem služeb Božích na místech, kde přebývá, se od papeže odvolal ke Kristu. Luther po sto letech zopakuje jeho gesto: Hus své odvolání přitloukl na vrata mostecké věže.
Po zkušenosti s nehodným papežem, který byl i oficiální církví nakonec vyškrtnut ze seznamu papežů, Hus vypracuje vlastní teorii církve: její hlavou je Kristus, nehmotná idea, pravda evangelií, prostupující praxi církve. Kdežto Husův teologický odpůrce a žalobce na koncilu Štěpán Páleč má za římskou církev papeže spolu s kardinály, církev je v jeho pojetí pouhá instituce.
Na Kostnickém koncilu vznikla pak neřešitelná situace: Hus se nemohl vzdát svých nejhlubších přesvědčení a i své odpovědnosti před věřícími v Čechách, a koncil mu nemohl nabídnout víc než omezený kompromis, díky kterému by si koncilní otcové i císař Zikmund zachovali tvář a Hus by si zachoval život. Hloubka i logika tehdejšího sporu nebyla kompromisem překročitelná, církev prostě spěla ke svému rozpolcení. A v žalu nad strašlivým způsobem popravy se utěšuji představou, že na hranici si Jan Hus mohl připadat jako rytíř Kristův.
