O čarodějnicích a naší odpovědnosti
Čarodějnice si vymysleli lidé, aby se mohli zbavit odpovědnosti za sebe a za vlastní konání, aby měli po ruce někoho, na něhož mohou svést své neúspěchy, nezdary a veškerá ve světě existující protivenství. Čarodějnicí se samozřejmě mínila osoba, spřažená s těmi nejtemnějšími silami, usilujícími o to, aby se lidem dařilo co nejhůře, aby je postihovaly pokud možno nejrozsáhlejší a nejvíce působivé morové rány, zanechávající po sobě zmar, spoušť a zoufalství.
Mít za takových okolností po ruce čarodějnici nota bene spolupracující se zlými nadpozemskými a nadpřirozenými silami, přinášelo nejen výhodu okamžitého vysvětlení jakéhokoli nezdaru, ale umožňovalo, aby lidé z neblahé situace vycházeli čistí a bezúhonní, protože přece byli a jsou pouze nevinnými oběťmi.
Svým způsobem je na pováženou, že si čarodějnicemi, ovládanými nadpřirozenými zlými silami, v dějinách velmi hojně posluhovali křesťané. Pro ně přece jedinou nadpřirozenou silou, která alespoň podle desatera je přípustná, je sám Bůh, zakazující si mimo něj vytvářet další bůžky, dokonce je i uctívat. A zlo přítomné v čarodějnicích takovým náhradním božstvem nepochybně bylo. Naskýtá se domněnka: Muselo být tedy součástí samotného Boha.
Bůh je ale nekonečně dobrý, říkával feldkurát Katz. I když on sám byl vejlupkem všech možných nectností, kterými se mohl vykázat a často vykazoval katolický kněz, vědomý si možnosti očistit se zpovědí či zakoupením si příslušného odpustku, v tomto měl a má pravdu. Bůh nemůže být než jen nekonečně dobrý.
Zlo, se kterým se v životě setkáváme, je výrazem lidské nedokonalosti. Ačkoli je člověk Bohem stvořen k Jeho obrazu, ačkoli je Bohem nadán svobodou a nedotknutelností ve své důstojnosti, je jen vzdáleným odrazem Boží dokonalosti. Díky tomu je lidský rod tak rozmanitý a tak proměnlivý. Díky tomu je možné, abychom každý bez výjimky byl svůj, jedinečný, neopakovatelný a svébytný. A to v tom dobrém, ale i v tom špatném slova smyslu.
Když Kain zabíjel Abela, protože záviděl Abelovi Boží přízeň a nebyl s to pochopit, jak je možné, že si Boží přízeň nelze koupit, byť oběť jím podávaná Bohu byla sebehojnější. O to víc narůstala jeho zlost, když viděl, že Bůh přijal oběť jen od toho, kdo ji nedává ze zištných důvodů, ale kdo ji dává z radosti ze života, který žije, kdo se těší tomu, že se může rozvíjet jako svobodná a za sebe odpovědná lidská bytost, kdo si je vědom, že Bůh si vlastně své už odpracoval tím, že člověka stvořil. Současně s ním stvořil i svět, jenž mu dal do správy. Je jen na člověku, zda ve svém údělu svobodné osoby obstojí, anebo naopak selže.
Jan Kalvín v jednom ze svých kázání ženevským farníkům pronesl pro mě klíčovou myšlenku. Boha nelze uctít tím, že budu přesně dodržovat stanovenou církevní liturgii a rituály, ale tím, že na sebe vezmu svůj díl odpovědnosti za svět, v němž je mi dáno žít. Tou odpovědností, jak se dozvíme ze stejného kázání, může být účast bohatých s jejich chudými, neboť, jak byl Kalvín přesvědčen, Bůh mezi nás přichází právě v podobě chudých, slabých a bezmocných.
Když si projdeme příběh obou bratrů, musíme nutně zjistit, že tu nepůsobila žádná nadpřirozená zlá síla, která by vedla Kainovu ruku s cílem zbavit Abela života, ale že to byl sám Kain, který podlehl tomu zlému v sobě. Zlo, jenž se v něm probudilo a jež jej vedlo k onomu hrůznému činu, vzlínalo na povrch zcela nenápadně. Kain byl právě oním jedincem, který raději volil pohodlnější cestu dodržování stanovených rituálů, než aby se rozhlédl po světě a uvědomil si svůj osobní díl odpovědnosti za něj. Odpovědnost tak přesunul na Boha v naději, že velkorysou obětí si jej koupí a Bůh pak potřebné za něj zařídí. Jenže Bůh tu není proto, aby žil náš život a nesl za něj odpovědnost. Vybavil nás rozumem, citem a schopností sebereflexe, abychom si život, jenž je naším údělem, zařídili podle vlastních představ a samozřejmě výlučně na vlastní účet.
Jenže jsme potomci Kaina, a ne Abela, a proto se neustále snažíme úděl, který jsme obdrželi tím, že jsme se narodili do tohoto světa, nějak obelstít, obejít, přenést odpovědnost za něj na někoho jiného. Samozřejmě zejména ve chvíli neúspěchu. A tak si vymýšlíme síly, které se proti neustále spikávají, které usilují o náš životní nezdar, které se tak pro nás stávají velmi dobrým alibi pro to, abychom příčinu vlastního selhání (co jiného je náš neúspěch?) hledali mimo sebe. Tak se zrodily čarodějnice, tak se zrodilo nadpřirozené zlo, ztělesněné ďáblem, zlo, s nímž vést boj je vždy pohodlnější a bezpečnější než zápolit se sebou samým, se svou podstatou a se svým sklonem se vyvázat ze sebe samého.
Boj se zlem ztělesněným vymyšlenými čarodějnicemi, které v moderní době nabývají promyšlenějších a rádoby vědečtějších podob, jako jsou vykořisťovatelské třídy, plutokrati, židobolševici, atheisti a fundamentalisti všeho možného ražení, je vždy snazší a pro nás samotné méně nebezpečný. Můžeme totiž do něj, ač se tomu brání, vtáhnout samotného Boha a donutit ho, anebo si to alespoň namlouvat, aby vítěznou bitvu vybojoval nakonec On sám za nás.
Kdes byl, Bože, když Židé a Romové šli za druhé světové války do plynu?, ptají se mnozí vyčítavě a zklamaně. Jenže zklamání z Boha, ani výčitka Jemu tu není na místě. On tam na rozdíl od mnohých jiných byl. A umřel tolikrát, kolik lidské bestie v nacistických uniformách zavraždili nevinných lidí. Umřel tolikrát, kolik nevinných lidí nechali zajít hlady, zimou a nelidskou dřinou lidské bestie v rubaškách rudoarmějců na Kolymě, na Sibiři či při stavbě zcela zbytečného Bělomorského kanálu.
Všemocný Bůh je totiž naprosto bezmocný, jestliže jeho mistrovský tvůrčí kousek, lidská bytost, nadaná schopností samostatně existovat a rozvíjet se, odvrhne od sebe Bohem daný jí úděl a začne se spoléhat na to, že jí někdo jiný její život zařídí a ochrání ji ode všeho zlého.
Zdrojem zla není zas nikdo jiný než člověk, jenž se zřekl vlastního odpovědného života a často v dobré víře, bez zlých či úhybných úmyslů, svůj osud svěřuje vábivým sirénám zdánlivě bezstarostného života.
