Pěnkava obecná

14. srpen 2001

Vědecké zařazení Pěvci

Její zpěv můžeme slyšet od časného jara, někdy již od února a končí až v létě. Teprve v horkých letních měsících umlká. Pěnkava patří k našim nejpočetnějším ptákům. Žije všude tam, kde je třeba jen několik stromů, uprostřed městských zahrad a parků, v listnatých i jehličnatých lesích, v nížinách i v nejvyšších polohách horských lesů.

U zpěvu pěnkav jsou velmi dobře patrné rozdíly mezi dialekty z různých, někdy velmi úzce ohraničených míst. Ale spíše než dialekt můžeme zaslechnout velké rozdíly mezi zpěvem jednotlivých samečků. Tyto rozdíly se týkají jak délky strofy, tak zejména i jejího zakončení, které je někdy úplné, někdy chybí, někdy je tam jen takový krátký náznak hlasu.

Pěnkavu pojmenoval slavný švédský přírodovědec Karel Linne velmi zajímavým vědeckým názvem Fringilla coelebs. Coelebs znamená vdovec. Toto pojmenování vzniklo z toho, že již v linneovské době, to znamená v 18. století, část pěnkav odlétala ze severní Evropy na zimoviště především do Středomoří. Část pěnkav však zůstávala po celou zimu na hnízdištích, a byli to především samečci, kteří tak byli osamocení a teprve od února svým zpěvem znovu očekávali přílet samiček.

Základní údaje

Pěnkava obecná (Fringilla coelebs). Běžný druh přibližně velikosti vrabce. Snadno ji lze určit podle dvou bílých proužků na křídlech, bílých krajních per v ocase a mechově zeleného kostřece. Samec má ve svatebním šatě šedomodrou hlavu, vínově červenou hruď, bělavé břicho a kaštanově hnědý hřbet. Samice a mladí ptáci jsou svrchu šedohnědí, zespodu bělavě hnědí a bělaví. Zdržuje se v lesích, zahradách a parcích. Hnízdo umisťuje na dřeviny ve výši 1,5 až 5 metrů. Na snůšce, která obvykle obsahuje 5 vajíček, sedí převážně samice, sameček se však později podílí na péči o mláďata. Živí se semeny rostlin, živočišnou složku potravy tvoří převážně hmyz. Potravu sbírá často na zemi. Naše pěnkavy jsou převážně tažné, jejich zimoviště leží v jihozápadní Evropě. Přílet vrcholí koncem února a v první polovině března, odlet v říjnu.

Jak vznikaly nahrávky

V dřívějších dobách byla oblíbeným klecovým ptákem, jehož mláďata ptáčníci ke zpěvu vychovávali odposlechem od dobře zpívajících starých samců. Z té doby od starých ptáčníků víme, že rozlišovali podle znění jadrné koncovky zpěvu tzv. rajčáky. Rajčáky rozeznávali a dělili zase na tři druhy: přesazovače, bavorského a českého rajčáka. Ve střední Evropě byla většinou dávána přednost českému rajčákovi, jehož tlukot byl nejráznější a zněl plnými tóny. Takové pěnkavy byly předmětem výnosného obchodu. V literatuře se uvádí, že jeden německý sedlák dal za pěkně a podle předpisu zpívajícího rajčáka krávu. Zaměříme-li se na nahrávání zpěvu pěnkav, začneme i dnes velmi brzy vyhledávat plnozvučně zpívající jedince. Tak jako i v mnoha podobných případech jsme odkázání na tiché kouty našich lesů, vzdálené hluku.