Linduška luční

Zejména při klesání je sameček nápadný nejenom svým zpěvem, ale i zvláštním letem, neboť poměrně rychle klesá s ocasem a křídly vztyčenými kolmo nahoru. Po usednutí na nějaké vyvýšené místo – keř, strom nebo třeba sloup – uvidíme hnědého ptáčka s krémovou, podélně skvrnitou hrudí, který je tak trochu podobný skřivanovi polnímu. Linduška luční je však značně štíhlejší a subtilnější. Při vyplašení vzlétá s pronikavým „ist-ist“ a létá v malých obloucích kolem.

Linduška luční, jak již napovídá její jméno, je obyvatelem otevřené krajiny, nejlépe s mokrými loukami a prameništi. Miluje zejména rašeliniště a hojná je i na horských loukách nad hranicí lesa. Dnes ji druhotně nalezneme i na rozsáhlých holinách po imisemi zničených lesích, např. v Jizerských nebo Krušných horách. Linduška luční patří k druhům, kterých v naší krajině neubývá. Naopak! Již od počátku 20. století je zaznamenáváno pomalé, ale zřetelné šíření. Ještě v 19. století hnízdila u nás linduška luční prakticky jen na hřebenech hor v severních Čechách a na Moravě. Po roce 1930 postupně osídlovala pohraniční hory v jižních Čechách a začala také pronikat do nižších poloh. Tento proces probíhá i nadále a ve 2. polovině 80. let byl hnízdní výskyt lindušky luční zaznamenán zhruba na polovině území České republiky.

Linduška luční je jedním z mála ptačích druhů, jejichž areál rozšíření je omezen z převážné části na Evropu, kde se nalézá více jak 75 % světového areálu rozšíření tohoto druhu. Asi 90 % evropské populace žije na Islandu, ve Velké Británii a v Rusku.

Hnízdo si linduška luční staví na zemi, často při nějaké vyvýšenině, jako je trs ostřice nebo drn. Hnízdo bývá často alespoň částečně kryto shora převislou trávou, takže jeho nalezení není zrovna snadnou záležitostí. Bystrému zraku kukačky však hnízdo lindušky neunikne, a tak se linduška luční často stává pěstounem malé kukačky.

Naše lindušky luční jsou tažné a zimují ve Středomoří. Na hnízdiště se pak vracejí již brzy na jaře a nás na její přítomnost znovu upozorní její typický hlas.

Základní údaje

Linduška luční (Anthus pratensis) je velká přibližně jako vrabec, ale štíhlejší. Nenápadně zbarvená – hřbet má šedozelený s tmavými skvrnami, prsa žlutohnědá, rovněž s tmavým skvrněním. Od ostatních lindušek je nejsnáze odlišitelná podle zpěvu, při kterém prudce vystoupá vzhůru, přejde do vodorovného vlnkovitého letu a nakonec se propadává k zemi. Obývá vlhká a bažinatá místa v otevřené krajině. Hnízdo si staví na zemi a samička do něj snáší obvykle 4 až 5 vajíček, jejichž zbarvení je velmi variabilní. Sedí jen samička, krmí oba staří ptáci. Potravu tvoří téměř výhradně hmyz. Linduška luční je převážně tažná, zimuje v jižní Evropě a severní Africe. Hnízdiště opouští v září a říjnu, vrací se v březnu a dubnu.

Jak vznikaly nahrávky

Abychom zaznamenali hlas tohoto poměrně vzácného pěvce musíme nejdříve nalézt vhodnou lokalitu. Osidluje vlhké louky až bažinatá místa v otevřené krajině, nejčastěji ve vyšších až horských polohách, kde hnízdí v trávě na zemi. Zpívá pravidelně za letu. Vylétne z vyvýšeného trsu porostu, odkud stoupá prudce do výše a pak se klouzavým letem snáší šikmo k zemi. Zpěv se skládá z vysokých slabých hvizdů, které se postupně zrychlují a jsou zakončeny jemným vysoko znějícím trylkem. Při nahrávání je nutno postupovat tak, že na lindušku během celého letu musíme neustále mířit dobrým směrovým mikrofonem. Na „mušce ji musíme stále mít“, i když během zpěvu od nás odlétá desítky metrů.