Lejsek malý

9. květen 2003
Vědecké zařazení Pěvci

Na první pohled bychom si lejska malého mohli splést s červenkou, je také olivově hnědý se světlejší spodinou těla, na hrdle a na prsou má cihlově červenou náprsenku. To však platí jen pro starší samce, mladí, asi do druhého roku života, ji nemají a podobají se spíše samičce, jejíž hruď má jen žlutavý nádech.

Výrazným určovacím znakem jsou při kořeni bílá okrajová rýdovací pera, která jsou nejlépe patrna při vzrušení, když ptáci vějířovitě roztahují ocas a překlápějí ho směrem k hlavě. Zpěv je dosti hlasitá řada klesajících a zpomalujících se tónů, trochu připomínající budníčka většího.

Lejsek malý je nejmenší a rozhodně také nejvzácnější ze všech čtyř druhů našich lejsků. Je typickým obyvatelem podhorských a horských bučin, žije však i ve starých bukových, dubových a smíšených lesích nižších poloh, jen velmi zřídka i v lesích jehličnatých. Na rozdíl od červenky se lejsek malý pohybuje převážně v korunách stromů, na zem sestupuje jen velmi zřídka.

V České republice hnízdí podle nejnovějších odhadů 1100 - 2200 párů. Hnízdo ze suchých listů a trav, jemných kořínků, mechu, pavučin a srsti staví v polodutinách a větších dutinách stromů, mnohdy jen v prasklinách za odštípnutými větvemi či dokonce ve vidlicích silných větví. Vajíčka jsou bělavá s dosti hustými rezavými tečkami a bývá jich 4–7. Vysezuje je jen samička 13–15dní. Oba rodiče krmí mláďata na hnízdě dalších 13–14 dní drobným hmyzem a vyvádějí je ještě ne dobře schopná letu.

Poslechněte si, jak o lejskovi mluví jihočeský rozhlasák a zapálený ornitolog Ludvík Mühlstein v legendárním seriálu Volání jara:

Lejsek malý je rozšířen od střední Evropy na východ až po Kamčatku a Sachalin. Je přísně tažným druhem. Přilétá k nám velmi pozdě, zpravidla až v květnu, samečci obyčejně o několik dní dříve než samičky. V červnu vyhnízdí a v průběhu srpna až září se už zase stěhují. Směr jejich odletu je zcela jiný než je tomu u převážné většiny našich pěvců, zimují totiž zřejmě hlavně v Indii.

Základní údaje

Lejsek malý (Ficedula parva). Nejmenší ze čtyř druhů našich lejsků. Typický je pro něj bílý ocas s černým koncem a černým středem. Svrchu je zbarven šedohnědě, na břiše bíle. Starší samečci mají hrdlo a prsa cihlově červené, mladší samečci jen mírně načervenalé a samičky smetanové. Vyskytuje se v listnatých nebo smíšených lesích. Živí se hmyzem, který nejčastěji sbírá ve větvích nebo na kmenech stromů. Hnízdo si staví v polodutinách, štěrbinách apod. Samička snáší 4 až 7 vajec a sama je zahřívá, mláďata pak krmí oba rodiče. Hnízdí jen jednou ročně. Zimoviště lejska malého leží v jižní a jihovýchodní Asii; naši ptáci patrně přezimují v západní Indii, ale není pro to žádný doklad. Na hnízdiště přilétá v květnu a opouští je v srpnu a v září. Silně ohrožený, zvláště chráněný druh.

autor: Pavel Pelz