Krizové linky se za karantény potýkaly s náporem volajících, rodinám postižených chybí odlehčovací služby

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Lidé žijící v domovech pro seniory čelí v době karantény velké izolaci. Pracovníci Diakonie ČCE se jim ji snaží zpříjemnit projektem Dopis pro radost. Napsat ho může kdokoliv

Nevládní organizace se od začátku pandemie koronaviru potýkají s náporem volajících, kteří se dostali do problémů. Zvláště obtížná je situace v rodinách starajících se o nemocné či blízké s handicapem, kdy nemohou využít odlehčovacích služeb, které byly v březnu vládními nařízeními uzavřeny. My se teď podíváme na situaci v pobočkách Diakonie, Charity a Naděje. 

V uplynulých týdnech se na krizové a poradenské linky nevládních organizací obrátily tisícovky volajících. Takovou zkušenost má například Diakonie ČCE, jak vypočítává vedoucí komunikace Pavel Hanych.

Pavel Hanych: „Počet telefonních hovorů na krizovou linku Diakonie v období pandemie výrazně stoupl, meziročně za stejné období je to asi o 300 % víc. V tom nejexponovanějším měsíci jsme odbavili více než 1000 telefonátů, z nichž každý byl průměrné délky 20 minut.“

Nárůst hovorů potvrzuje i pracovnice linky důvěry Zdeňka Švancarová z Oblastní charity Blansko.

Zdeňka Švancarová: „Na lince důvěry jsme se setkávali s různými tématy, začínalo to vůbec tím, co ta nemoc obnáší, co to pro ty lidi znamená. Někteří lidé si potřebovali ujistit, co to je ta karanténa je. Když docházelo k rozvolňování, zase potřebovali vědět, co můžou a co ne. A pak se to stupňovalo tím, že se objevovaly obavy, kdy to skončí, jaké to bude mít dopady. Volali i lidé, kteří měli problémy s placením nájmu, dluhové problémy. Delší dobu se objevovali i lidé se sebevražednými myšlenkami, ty hovory byly hodně náročné. Objevilo se i domácí násilí a objevuje se i osamělost, lidé byli nešťastní z toho, že nemohli nikam jít, že byli převážně doma.“

Sociální pracovnice Jana Ullmannová s klientkou dluhové poradny Naděje v Klášterci nad Ohří

Specifické problémy klientů kvůli karanténě zaznamenala například i dluhová poradna organizace Naděje v Klášterci nad Ohří, která po dobu karantény mohla své služby poskytovat pouze na dálku přes e-mail nebo telefon. Slovo sociální pracovnice Jana Ullmannová.

Jana Ullmannová: „Větší podíl těch volajících byli klienti, se kterými už spolupracujeme, protože se dostali do situace, kdy třeba firma přestala vyrábět, byli doma na 60 procentech platu a byli v oddlužení, kdy samozřejmě část mzdy kromě nezabavitelné částky, jde na oddlužení. A najednou jim zbylo mnohem méně prostředků na obživu a na zaplacení dalších životních potřeb. Takže to byla největší část těch telefonátů.“

Část klientů se v době karantény dostala do tak tíživé finanční situace, že využila potravinovou pomoc.

Jana Ullmannová: „Je to často jediná šance, aby měli nějaké potraviny, protože pokud zaplatí nájem, je situace pro ně tak tristní, že vypadnou ze systému, nemají nárok na dávky, protože se jim počítá příjem z celého příjmu, ačkoliv v oddlužení je celkový příjem nižší, a potom jim často nezbývá nic jiného, než to řešit přes nás potravinovou pomocí.“

Pobočka Naděje ve Zlíně poskytuje řadu služeb, například denní stacionář pro lidi s demencí. Jak se opatření v rámci karantény promítla do života klientů, popisuje ředitelka Kateřina Pivoňková.

Kateřina Pivoňková: „Teď jsme od 13. března tuto službu museli uzavřít, to znamená, že ti lidé s demencí jsou doma se svými blízkými, my jsme s nimi kontaktu, snažíme se jim telefonovat a nějakým způsobem je povzbuzovat. Ale vidíme, jak je to těžké starat se celodenně o toho člověka. A ti naši klienti, kteří měli prospěch ze společné části dne, procvičování paměti a fyzické kondice, udržování ve společnosti, jsou najednou uzavření ve čtyřech stěnách. Máme zprávy o našich dlouhodobých klientkách, že třeba přestávají mluvit, a potom, co byly zvyklé tady vnímat nějakou radost a vztahy, tak najednou přestávají mluvit, poznávat své blízké. Přichází třeba velké problémy s příjmem jídla, takže nakrmit toho člověka trvá třeba i dvě hodiny. Jsou to smutné příběhy a ti příbuzní vzhlíží k tomu, kdy se sociální služby otevřou, teď máme zprávu, že by to snad mohlo být od 22. června, což je opravdu ještě hodně daleko.“

Dvoulůžkový pokoj v Domě pokojného stáří Naděje ve Zlíně

Naděje ve Zlíně provozuje i Dům pokojného stáří.

Kateřina Pivoňková: „Když jsme uzavírali ty domovy pro seniory 10. března, kdy jsme zakazovali návštěvy, pak i balíčky a postupně přišel pokyn, ať lidé nevycházejí z pokojů a ven z areálu atd. Dnes s velikou vděčností za to, že se k nám koronavirus nedostal a neprošel tím naším domovem a klienty, tak je nezbytně nutné, abychom už například zprostředkovali návštěvy specialistů. Je třeba ty lidi dopravit k ambulantním lékařům, protože samozřejmě mají řadu různých nemocí a potíží. Teď hlavně řešíme, jak to udělat bezpečně, jak zařídit, aby náš klient nečekal v čekárně se spoustou dalších lidí, vybavujeme je na tu cestu ochrannými pomůckami od hlavy až k patě, takže i pro ně je to náročné. Když má člověk potíže s dýcháním, je těžké být se štítem a rouškou. Snažíme se teď dohnat to, co se ve zdravotní péči muselo odložit.“

Senioři jsou nejvíce ohroženou skupinou – nejen zdravotně, ale i psychicky z důvodu izolace. V domovech pro seniory jim chybí osobní kontakt s jejich blízkými, který se pracovníci domovů snaží zprostředkovat aspoň přes internet a telefon.