Hýl obecný (VIDEO)

Hýl obecný - samička
0:00
/
0:00

V horských a podhorských jehličnatých lesích, zvláště při jejich okrajích, kde jsou roztroušeny břízy, jeřáby a jívy, nezřídka však i ve velkých parcích a zahradách ve městech, dokonce například i v Praze v Královské oboře nebo na Petříně, všude tam můžeme zaslechnout od května do července trochu posmutnělé, táhlé hvizdy. Vyluzuje je jeden z našich nejkrásněji zbarvených lesních ptáků - hýl obecný.

Popisovat hýla, tak obecně známého ptáka, by asi bylo zbytečné. Přesto jen zcela krátký, výstižný popis. Sameček má krásně červenou celou spodinu těla, která kontrastuje s modrošedým pláštíkem, černou hlavou a svítivě bílým kostřecem, zvlášť výrazným v letu. Samička má spodinu těla jen narudle hnědavou, jinak se od samečka výrazněji neliší.

Hýl je u nás stále poměrně běžným ptákem, jehož početnost nedoznala, na rozdíl od mnoha jiných pěvců, ani v posledních desetiletích žádného výrazného poklesu. Je to patrně tím, že se během celého roku živí rostlinnou potravou. Dokonce i svá mláďata krmí rozmělněnými měkkými semeny a jen v nepatrné míře hmyzem. Není proto závislý, jako jiní pěnkavovití ptáci, při krmení mláďat na dostatek hmyzu, kterého, jak víme, nyní v naší krajině značně ubývá.

Hýl obecný - sameček

V biologii hýla je snad nejzajímavější jeho pevný vztah s partnerkou, kterou neustále doprovází. I při stavbě hnízda, které se sameček neúčastní, bez ustání hvízdáním zpříjemňuje práci. Hnízdo hýla je překvapivě pěkná stavba. V základu ze suchých smrkových větviček, s trochou mechu, vykrouží kotlinku výhradně z jemňoučkých kořínků. Je až s podivem, jak může tak tlustým zobákem vytvořit tak filigránské dílo. Když se později objeví v kotlince pět krásně modrých vajíček s černými tečkami, z pohledu člověka je to malý estetický zázrak. Rovněž při krmení mláďat, kdy všichni jiní pěvci přilétají s potravou střídavě a jen výjimečně se na hnízdě setkají, hýli přilétají i odlétají od hnízda vždy pospolu.

Mimo období hnízdění se rodiny hýlů sdružují do malých skupinek a můžeme je pak nejčastěji zastihnout na jeřabinách. Při vybírání a louskání semínek se neustále kontaktují opět jakoby trochu posmutnělým vábením. Zastihnout takovou skupinku hýlů v zimní zasněžené krajině patří k nezapomenutelným zážitkům - zvlášť, když narazíme na hýly, kteří k nám přilétají ze severu. Ti jsou totiž o něco větší, ještě výrazněji červení. Navíc jsou velmi důvěřiví a dovolí člověku přiblížit se na pár metrů.

Dříve byl hýl velmi často chován v kleci. Ne pro pěkné zbarvení, které mu i v zajetí zůstává pěkně červené, ale spíše proto, že se snadno naučí pohvizdovat jednoduché melodie, k nerozpoznání od klukovského hvízdání.

Základní údaje

Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) patří k našim nejkrásněji zbarveným pěvcům. Sameček má živě červenou spodinu těla a strany hlavy, samička má spodinu těla šedou. Obě pohlaví mají černou čepičku na hlavě, černá křídla a ocas, modravě šedý hřbet, bílý kostřec a bělavou pásku ve křídle. Silný kuželovitý, černě zbarvený zobák mu umožňuje vyštipovat nejrůznější semena a pupeny (pouze během hnízdění je v potravě zastoupena i živočišná složka). V těle je hýl poněkud mohutnější než vrabec. Hnízdí především v jehličnatých, případně smíšených lesích ve vyšších polohách; v zimě, kdy k nám přilétají ptáci ze severu, ho lze zastihnout i v nížinách. Hnízdo staví nejčastěji při kmenech hustých smrčků. Samička snáší 4 až 5 vajíček a sama je zahřívá, zatímco sameček ji krmí. O mláďata pečují oba rodiče. Naši hýlové jsou převážně stálí, často však podnikají zimní potulky.

Jak vznikaly nahrávky
Hýl je příkladem pěvce jehož hlas, zejména zpěv, není snadné dobře nahrát. Hýl je klidný, celkem důvěřivý pták, ale to ještě neznamená , že je ochoten zpívat podle našeho přání. Často nám dovolí se přiblížit na kratší vzdálenost, klidně nás pozoruje a občas se ozve krátkým melancholickým jednoslabičným hlasem, vábením. Zpěv hýla je krátký a je to tiché švitoření a vrzání. Mezi samečky, i když občas uslyšíme pokusy zpěvu i u samic, nacházíme velké rozdíly v jejich přednesu. Někteří hýlové pouze jaksi nehudebně vrzají a skřípají. Zabere nám mnoho času než vyhledáme samečka jehož zpěv je bohatější a podle lidských měřítek hezčí. Velikým problémem při nahrávání je i slabý vítr a šumění lesního porostu. V každém případě se musíme snažit provést nahrávku z co nejmenší vzdálenosti.
Pavel Pelz

Video: MOS, Adolf Goebel