Cvrčilka slavíková

22. duben 2002
Vědecké zařazení Pěvci

Jednotvárně vrčivý zvuk ozývající se z rákosí by asi většina posluchačů přisoudila některému z hmyzích druhů. Ještě před třiceti, čtyřiceti lety by i málokterý zoolog u nás s určitostí poznal, že jde o zpěv cvrčilky slavíkové, jedné ze tří druhů cvrčilek – drobných pěvců blízce příbuzných rákosníkům.

Všechny tři druhy cvrčilek patřily tehdy u nás k velmi vzácným druhům a jejich početnost výrazně stoupla až v posledních desetiletích, kdy v naší krajině vznikly velmi příhodné biotopy pro cvrčilky – neudržované okraje rybníků, příkopy zarostlé kopřivami, rákosím a vrbami. Zní to paradoxně, ale zatímco řada ptačích druhů z naší neutěšeně vyhlížející zemědělské krajiny vymizela, pro cvrčilky jsou zanedbané, podmáčené plochy ležící ladem dobrodiním a plně vyhovují i jejich nárokům na biotop.

Vzpomínám, jak jsme se v 50. a 60. letech teprve učili rozpoznávat zpěv všech tří druhů - cvrčilky zelené, říční a slavíkové. Nejvzácnější v té době byla právě cvrčilka slavíková, která obývá rozsáhlejší rákosiny a obtížně ji lze při zpěvu pozorovat. Její zpěv do určité míry připomíná zvuk, jaký vydává krtonožka. Myslím, že stojí za to si poslechnout a ověřit si znalost dalších dvou druhů. Tedy nejprve zpěv cvrčilky říční s charakteristickým hlasitým sekavým cvrčením.

A nyní zpěv cvrčilky zelené, jemný, monotónní cvrkot připomínající cvrčení kobylky zelené.

Cvrčilka slavíková hnízdí obvykle nízko nad vodou uvnitř stoličky ostřice nebo rákosu a staví si shora otevřené hnízdo. Když jsem před lety fotografoval cvrčilku slavíkovou při hnízdění, byl jsem překvapen její krotkostí. Nemusel jsem se vůbec ukrývat v zamaskovaném krytu, ale mohl jsem klidně stát mimo úkryt sotva dva metry od hnízda. Moje přítomnost oba ptáky vůbec nevzrušovala, zato když nad rákosinou přeletěl dravec moták pochop, oba partneři rozčileně cvakali a nebyli k utišení.

Povšiml jsem si také odlišného vzhledu obou ptáků. Zatímco samice byla čokoládově hnědá, protože se převážně pohybovala ve stínu rákosí, sameček byl stříbřitě šedý, zvláště na hřbetu, zřejmě měl peří vyšisované od slunce při vytrvalém zpěvu na vrcholku stébla rákosu. Stojí za zmínku, že všechny cvrčilky rády zpívají v noci, kdy se jejich hlas v nočním vlhkém vzduchu nese daleko do dálky.

Poslechněte si, jak o cvrčilce slavíkové mluví jihočeský rozhlasák a zapálený ornitolog Ludvík Mühlstein v legendárním seriálu Volání jara:

Základní údaje

Cvrčilka slavíková (Locustella luscinioides). Menší než vrabec, shora tmavě a na prsou světle hnědá, hrdlo a břicho má bělavé. Od rákosníků se liší stupňovitým ocasem. Žije v rákosinách; hlavní složkou potravy je hmyz a další členovci. Hnízdo staví v trsech rákosu nebo ostřice. Samička snáší začátkem května obvykle 5 vajíček, na jejichž zahřívání se podílí i sameček; oba rodiče také pečují o mláďata. Po vyvedení mláďata hnízdí ještě podruhé. Tažná, přezimuje v tropické Africe. Přilétá v dubnu, odlétá v srpnu. Patří k ohroženým, zvláště chráněným druhům.

Jak vznikaly nahrávky

Zpěv cvrčilky slavíkové se vyznačuje poněkud hlubšími tóny než u ostatních druhů. Většinou je uváděn jakýmisi zvuky připomínajícími zadrhnutí nebo zakoktání. Zpívá vždy jen v sedě na nějakém stéblu v hustém rákosovém porostu. Náhodně ji můžeme zahlédnout při přeletu mezi ostrůvky rákosin. Hlasy všech tří druhů našich cvrčilek jsou vděčným objektem pro analýzu zvuků. Rychle se měnící tóny zpěvu, tedy cvrčení a charakter zvuků, které již leží na hranici rozlišitelnosti lidského sluchu, se nejlépe projeví při zpomaleném záznamu hlasu. Nejlépe je rozdíl patrný při grafickém vyjádření spektrální analýzy. Při nahrávání zpěvu cvrčilku téměř nikdy v hustých rákosinách nevidíme, a musíme se proto orientovat pouze sluchem podle jejího hlasu.

autor: Pavel Pelz