Čečetka zimní

Objev doktora Hanzáka byl opravdu významný. Do roku 1952 totiž neexistovaly věrohodné údaje o tom, že by čečetky na území bývalého Československa hnízdily. Čečetky zimní, jak již napovídá jejich druhové jméno, se u nás objevovaly především v zimě, kdy do střední Evropy hromadně přilétají příslušníci severoevropských populací. Čečetka zimní je totiž především obyvatelem severského jehličnatého lesa s břízami a četnými rašeliništi, takzvané tajgy. A areál rozšíření čečetek zaujímá široký pás tajgy obepínající severní polokouli napříč Eurasií i Severní Amerikou, včetně pobřeží Grónska. Pouze v Alpách a ve Velké Británii zůstaly jako pozůstatky na konec poslední doby ledové malé, izolované populace. A právě z Alp zřejmě pronikly čečetky na Šumavu, neboť šumavská i alpská populace patří ke stejnému poddruhu, který se od severoevropských čečetek poněkud liší. Jak se později zjistilo, hnízdily čečetky na Šumavě již mnohem dříve. V době objevu zde byla již poměrně velká populace a místní ptáčníci věděli o jejich hnízdění již ve 30. letech.

Za čečetkou se však dnes již nemusíme vydávat na Šumavu. V posledních třiceti letech bylo zaznamenáno rychlé šíření čečetek do území severně od Šumavy a postupně byly osídleny nejen české pohraniční hory, ale i níže položené oblasti, a od konce 60. let jsou úspěšně obsazována i města, včetně těch největších, jako je Praha, Plzeň či České Budějovice. V Českých Budějovicích dnes nalézáme hnízda čečetek i v okrasných keřích na sídlištích. Jedno z hnízd, umístěné v keři těsně u vchodu do panelového domu, denně míjelo z nevelké vzdálenosti několik desítek obyvatel domu. Přesto zde čečetky úspěšně vyhnízdily. Myslím, že především proto, že si jich nikdo z obyvatel domu nevšiml?

Čtěte také

Volání jara. Poslechněte si hlasy ptáků s komentářem Ludvíka Mühlsteina

Čečetka zimní je ptákem poměrně nenápadným. Jedno ze starých lidových jmen čečetky zní vrabec čečetka a za obyčejného vrabce snad bývá čečetka obyvateli měst považována. Samička je opravdu jen nenápadně hnědě zbarvená s tmavými skvrnami na zádech a někomu by snad opravdu mohla vzdáleně vrabce připomínat, i když její postava je spíše stehličí, tedy štíhlá a graciézní, a její čelo a přední část temene hlavy jsou karmínově červené. A samečka si už vůbec s vrabcem nespletete. Nejen pro jeho krásné světle červené zbarvení na prsou, ale i vzhledem k jeho zpěvu, v němž jistě rozeznáte motivy znějící jako „če če če“, které daly čečetce její jméno.

Základní údaje

Čečetka zimní (Carduelis flammea) je pěnkavovitý pták zřetelně menší než vrabec; obvykle se zdržuje v hejnech. Má hnědý, tmavě čárovaný hřbet, černou skvrnu na bradě a červeně zbarvené čelo a část temene. Sameček má hruď načervenalou, samička žlutohnědou. V době hnízdění se vyskytuje v porostech kosodřeviny, v rašeliništích, ale i v rybničnaté krajině či v parcích. Mimo období hnízdění vyhledává břízy (a to i v ulicích měst), dále se zdržuje na neobdělávaných plochách. V rostlinné složce potravy převažují semena bříz, olší a dalších dřevin i bylin, ve složce živočišné hmyz. Hnízdo staví většinou nepříliš vysoko na stromech. Na 4 až 5 vajíčkách sedí pouze samička a sameček ji krmí, společně se pak starají o mláďata. Naši ptáci patrně nejsou tažní, ale jen přelétaví.

Jak vznikaly nahrávky

V 50. letech jsem se s čečetkami pravidelně setkával v rezervaci Velký Tisý, nejlepší možnosti nahrávek však poskytovaly hřebeny Krušných hor. Vábení čečetek hlasem dče-če-če-če velmi dobře vystihuje české jméno. Mimo vábení zaslechneme také zpěv obsahující cvrčivé zvuky a krátké poměrně hlasité trylky. Potíže při nahrávání jejich zpěvu způsobuje to, že čečetky jsou velmi čilí, neposední a stále neklidně poletující ptáci. Stálý vítr na hřebenech hor ke zdárné nahrávce také nepřispívá.