Bělořit šedý

11. březen 2002
Vědecké zařazení Pěvci

Bělořit sice nevyniká barevností, ale je velmi elegantní, protože je celkově šedavý s modrošedým hřbetem, s mírně narůžovělými prsy a bříškem, má černou skvrnu přes oko a výrazně černobílý ocásek a nejnápadnější na něm je bílý kostřec – odtud nakonec jméno bělořit. Mimochodem „belorítka“ je ve slovenštině poněkud jiný druh ptáka, a sice jiřička.

Bělořit se ozývá nepříliš libozvučnými tóny. Je to totiž původem stepní a polopouštní druh, který obývá prostředí, kde téměř neustále vane vítr, a bělořiti ho svým zpěvem musí přehlušit. U nás je bělořit šedý vázaný na specifický typ prostředí – např. kamenité pláně, výsypky, škrapová pole v krasových oblastech. Vyskytuje se ale i na hřebenech hor, například v Krkonoších, a podobné prostředí vyhledává i v nížinách. Kolem velkých měst, i přímo kolem Prahy na rozestavěných sídlištích, tam všude bělořit hnízdí. My jsme ho při posledním mapování zjistili nejméně na patnácti místech v Praze.

Bělořit šedý. Milovice, 21.9.2011.

Základní údaje

Bělořit šedý (Oenanthe oenanthe). Velký jako vrabec s výrazným bílým kostřecem. Obývá pusté, většinou písčité a kamenité plochy s chudým porostem rostlin: pastviska, pískovny, výsypky nebo staveniště. Tažný; ze zimovišť se vrací koncem března a v dubnu, odlétá koncem srpna a v září. Hnízdí v dutinách mezi kameny, v pískových nebo hlinitých stěnách apod. Živí se drobnými bezobratlými živočichy, zejména hmyzem, od léta stejně jako jiní drozdovití ptáci sbírá i různé bobule. Silně ohrožený, zvláště chráněný druh.

Jak vznikaly nahrávky

Když jsem před třiceti lety pátral po bělořitu, nechal jsem se nejdřív zmást starou ornitologickou literaturou, kde jsem byl optimisticky ujištěn, že „v každém sebemenším lomu se setkáme z bělořitem šedým“. Po několik let jsem po něm marně a bezvýsledně pátral a mnohokrát jsem tuto informaci proklel. Zpěv bělořita jsem sice nahrál na jižní Moravě a zvláště na Balkáně, ale vždy jsem se za ním musel opatrně plížit neschůdným kamenitým terénem, protože se choval plaše a nedůvěřivě. Mnohem později jsem se s bělořitem dost nazlobil. V Povážském Inovci na Slovensku jsem vypátral ve skalní stěně hnízdo sokolovitého dravce raroha velkého. Při pokusech o nahrávku jeho hlasů se mezi můj mikrofon a raroha stále pletl poblíž hnízdící bělořit. Proti předchozím zkušenostem nebyl vůbec plachý. Ačkoliv jsem po něm házel drobné kamínky ve snaze se ho zbavit, nedal se zaplašit a stále se ozýval ze skalní terasy a tak se do nahrávky raroha vnutil.

autor: Pavel Pelz