Žluna zelená

31. květen 2002

Není divu, že si čas od času někdo splete po zemi poskakující žlunu zelenou s cizokrajným papouškem. Její velikost, zeleně zbarvené tělo a vršek křídel, esteticky doplněné zářivě červenou čepičkou ji k tomuto omylu dokonale předurčuje.

Ve skutečnosti ale nemá žluna zelená s papoušky vůbec nic společného, patří totiž společně s datly a strakapoudy do řádu šplhavců. Se žlunou zelenou se můžeme potkat téměř po celém uzemí naší republiky, marně bychom ji ale hledali ve vyšších nadmořských výškách a v rozsáhlých zemědělských oblastech bez dostatečného množství vzrostlých stromů.

Žluna zelená není vázána jen na souvislé lesy, můžeme dokonce říci, že rozsáhlým lesním komplexům se spíše vyhýbá. Potkáme ji spíše v malých remízcích, starých alejích, stromových porostech okolo řek nebo v sadech či v zahradách. Během jara samečkové dávají najevo svou přítomnost hlasitým mnohoslabičným křikem, který je oproti příbuzné žluně šedé o poznání veselejší a v naprosté většině případů ke konci neklesající.

Žluna zelená

Teritoriální volání žluny šedé, kterou můžeme často potkat na stejném místě společně se žlunou zelenou, zní podobně, ale je od prvního poslechu celkově melancholické. Volání také postupně zřetelně klesá, celkově však může být pronikavější a jasnější než u žluny zelené.

Žluna zelená, podobně jako ostatní naši šplhavci s výjimkou krutihlava, používá k vyznačení svého teritoria také rychlé bubnování zobákem do rezonující větve nějakého stromu. Již jsme si řekli, že žluny zelené se mohou zabydlet i v parcích či zahradách, jinými slovy v blízkosti lidských obydlí. Ty pak skýtají nabídku různých nepřírodních předmětů, které při bubnování rezonují mnohem lépe než obyčejná větev. Pro úplnost si ale musíme říci, že bubnovaní je u žluny zelené mnohem vzácnější než u ostatních šplhavců.

K hnízdění používají žluny stromových dutin, které si sami vydlabou většinou již ve ztrouchnivělém nebo suchém dřevě. Práce na budoucím hnízdě může trvat i déle než tři týdny, často proto žluny používají k hnízdění již staré existující dutiny. Dutina není ničím vystlána, samička tak klade nejčastěji 5-7 čistě bílých a nápadně lesklých vajec na holé dno dutiny pokryté maximálně zbytky třísek nebo ztrouchnivělými kousky dřeva.

Zahřívaní vajíček je úkolem pro oba rodiče, nicméně s určitým rozdílem. Podobně jako u ostatních šplhavců sedí v průběhu noci na vajíčkách vždy jen sameček. Samička pak zahřívá vajíčka během dne a sameček ji pravidelně střídá. Když se v přírodě pohybujeme v blízkosti obsazené dutiny, můžeme zaslechnout samičku, kterak se ozývá jednoslabičným, ale ostrým vábením.

Přestože žluna jako správný šplhavec dokonale šplhá po kůře stromů, za svou nejčastější potravou slétá na zem. Zde pomocí svého zobáku vyhrabává a sbírá různé druhy mravenců, jejich kukly a larvy. V daleko menší míře sbírá jiné druhy hmyzu, málokdy ji také spatříme jak vysekává hmyz zpod kůry stromů. Spíše svým dlouhým a lepkavým jazykem, který dokáže vytáhnout více než na dvojnásobek délky hlavy, prozkoumává různé štěrbiny v kůře stromů.

Po vyhnízdění se celá rodina drží ještě nějakou dobu pohromadě, nicméně během srpna až října se rodinky rozpadají. Dospělé žluny jsou hodně věrné svému hnízdišti a po celý rok se téměř nevzdalují ze svého okrsku. Jejich silná věrnost se jim může stát dokonce osudnou. Jsou známy případy, kdy v případě krutých zim žluny neodletí ze svého domova a zahynou z důvodu nedostatku potravy.

Osídlování nových teritorií je úkolem pro mladé žluny, které se po rozpadu rodiny rozletí do všech směrů. I v těchto případech se ale nejedná o velké vzdálenosti, většinou se usídlí maximálně do několika desítek kilometrů. Během jejich podzimních potulek pak můžeme zaslechnout žluny zelené ozývající se hlasem typickým pro toto roční období.

Základní údaje

Žluna zelená (Picus viridis). Šplhavec velký asi jako kavka, tedy podstatně menší než datel černý a naopak výrazně větší než strakapoud velký. Obě pohlaví mají vždy červené celé temeno (tím se liší od žluny šedé, u níž má pouze samec červenou přední polovinu temene). V letu vyniká žlutozelený kostřec; let je vlnitý, střídá se mávání křídel s fází, kdy jsou křídla přitisknuta k tělu. Vyskytuje se v krajině s lesíky, sady a alejemi, přímo ve vesnicích a městech se objevuje hlavně v zimě. Rozhrabává mraveniště, kde požírá dospělce, larvy i kukly, prohledává dlouhým jazykem štěrbiny ve dřevě a nalepuje na něj hmyz, někdy potravu také ze dřeva vydlabává. Příležitostně "kroužkuje" stromy, tj. naklovává kůru až na lýko a olizuje mízu. Hnízdí v dutinách v kmenech stromů, kam samice ve druhé polovině dubna nebo začátkem května snáší 5 až 7 vajec. V sezení na snůšce a v krmení mláďat se střídají oba dospělí ptáci. Stálý druh.

Poslechněte si, jak o žluně mluví jihočeský rozhlasák a zapálený ornitolog Ludvík Mühlstein v legendárním seriálu Volání jara:

Jak vznikaly nahrávky

Hlas žluny zelené sestává z řady jakoby chechtavě přednášených slabik v tempu, které někdy dovolují i splývání jednotlivých zvuků do jednolitého sledu. V některých dnech volá žluna zelená poměrně často. Pořízení zvukového záznamu tohoto dosti hlasitého, energicky přednášeného volání nečiní zpravidla větší potíže. Pro natáčení je však nutné vyhledat mezi stromy vhodný úkryt a obrnit se dostatečnou trpělivostí. Cítí-li se žluna v bezpečí, dočkáme se i jejího bubnování. Bubnování, které se odlišuje svým rytmem a provedením od ostatních datlů, zaslechneme poměrně zřídka. Někdy bubnuje i samice. Vsedě na kmenech stromů se ozve žluna na jaře i několikrát opakovaným krátkým jednoslabičným zvukem. V létě, v době po vyhnízdění můžeme zaslechnout zvláštní volání. Podle mého pozorování přednáší žluna tento hlas pouze za letu, při přeletování jednotlivých volných prostranství mezi skupinami stromů. Znenadání a neočekávaně nechá najednou zaznít toto "podzimní" hlasité zavolání. Zvukový záznam tohoto signálu je víceméně náhodný, i když se na něj připravujeme dlouhou dobu.

Video: MOS, Adolf Goebel

autor: Pavel Pelz