Zajíc polní

Že zoologové o zajíci věděli tak málo, bylo dáno také tím, že se nedal chovat. Je to zvíře sice odolné v terénu, ale málo odolné proti nemocem, a to především v chovech. Teprve profesor Hediger, švýcarský zoolog, vymyslel způsob, jak zajíce chovat v zajetí.

Až v 60. letech se přišlo na takovou zvláštnost, jako je superfetace. To znamená, že samička je schopna oplození, i když už má v sobě jednu dávku zárodků. Tehdy se zdálo, že u zajíce jde o naprosto běžný jev, ale dnes už víme, že i to je výjimka, která se zřejmě častěji vyskytovala právě v chovech. V přírodě k superfetaci dochází výjimečně a jedině tehdy, když první dávka plodů je jenom v jednom rohu dělohy a druhý roh dělohy je prázdný, takže tam může dojít k druhému oplození. Posléze se zjistilo, že tohle všechno už věděli staří Řekové a Římané.

Hlas, který slyšíme, je možno označit jako vřeštění zajíce. Je to zvuk, který zajíc vydává v nebezpečí, tedy jakýsi hlas hrůzy. Tato naše ukázka byla natočena v situaci, kdy zajíc v chovech byl napaden cvičeným jestřábem. Samozřejmě, může se ozvat i v přírodě, když je zajíc napadán nějakým predátorem a ocitne se v nebezpečí života. Proto je to taky zvuk silný a i pro nás nelibozvučný. Toto vřeštění je také jediný typ hlasu, který je u zajíce popisován.

Jinak to vypadá, jako by se snad zajíc ani neozýval. Takže se oprávněně ptáme - je jinak zajíc němý? A musíme si odpovědět kladně, nikdy jsem žádný zvuk u zajíců v přírodě neslyšel a také nikdo ze znalců mi o tom nemohl poskytnout nějaké bližší informace. Přitom je to nelogické - zvíře s tak dobře vyvinutým sluchem, což už dokazují jeho obrovské boltce, by přece mělo být schopné tyto schopnosti využít hlasovou komunikací.

Tady ovšem hrají roli zřejmě jiné faktory - zajíc je klasický samotář, který se o sebe, s výjimkou doby říje a odchovu mladých, stará sám. Přitom je potřeba, aby využíval svého ideálního ochranného zbarvení a neupozorňoval na sebe nějakými zvukovými signály. Navíc jako původem stepní zvíře žije ve volné krajině, kde využívá především čich, na blízkost i výborný hmat a jistě i zrak, který ovšem zdaleka není dokonalý a je adaptován zejména na orientaci za šera a v noci. Nicméně jsem si jist, že nějaké, třeba jen slabé komunikační signály, např. při říji nebo při komunikaci s mládětem, asi u zajíců existují.

V posledních desetiletích zajíci u nás i jinde v Evropě téměř vymizeli. Je to problém, který trápí myslivce a který se už léta zkoumá. Vysvětlení této skutečnosti je trochu delší. Zajíc žije ve volné krajině a je vydán napospas počasí, což zejména platí pro mláďata. Proto také jeho stavy periodicky klesají podle počasí, a navíc jsou tu i zatím ne zcela vysvětlené velké periody maximálních a minimálních stavů, které se střídají asi v desetiletých intervalech. K tomu je třeba připsat i občasné epidemie mnoha zaječích chorob a parazitů i to, že zajíci představují potravní základnu pro řadu predátorů.

Zajíc je tedy klasickým druhem, který se může rychle přemnožit, ale také je snadno zranitelný. To bylo také příčinou jeho náhlého poklesu u nás od konce sedmdesátých let, kdy došlo k zásadním změnám v zemědělství a po jednom přirozeném minimu už se stavy zajíců nezvedly.

K tomu je ovšem třeba dodat, že obrovské stavy zajíců, které jsme u nás zaznamenávali v posledních dvou stech letech, byly stavy přemnožení po kolonizaci naší krajiny klasickou metodou obhospodařování polí. Původně, v lesnaté krajině, byl zajíc mnohem vzácnější. Takže i když se nám podaří stavy zajíců v budoucnosti nějak stabilizovat, nikdy se už nevrátí ty zlaté doby, kdy rakouští císaři ulovili na našich polích během několika dnů tisíce kusů zajíců.

Základní údaje

Zajíc polní (Lepus europaeus) je stejně jako králík zástupcem řádu zajícovců (nikoli hlodavců, jak je někdy mylně uváděno). Charakteristické jsou pro něj dlouhé ušní boltce s černými špičkami. Měří 50 až 70 cm, váží mezi 2,5 a 6 kg. Vyskytuje se jak v zemědělské krajině, tak – poněkud řidčeji – v lesnatých oblastech. Žije samotářsky, aktivní je hlavně v noci. Živí se nejrůznějšími bylinami, hlízami, pupeny a výhonky; v zimě může způsobit škody okusem kůry stromků. Páření, tzv. honcování, probíhá od února do září, zaječka je březí 6 týdnů a pak vrhá 2 až 5 mláďat. Vrhy bývají 3 až 4 do roka.