Vlk eurasijský

31. říjen 2003
Vědecké zařazení Šelmy
Vlk eurasijský
0:00
/
0:00

Když si o vlkovi něco přečteme, bývá to obvykle v souvislosti, že sežral nějaké ovce, že roztrhal dobytek a podobně. To může být pravda, ale ve většině případů to jsou nadnesené informace. Vlk je velká šelma a samozřejmě se musí živit masitou potravou, ale v Evropě obývá pouze hluboké lesy horských systémů. Navíc dává přednost tomu, že loví zvěř, která je méně pohyblivá, a udržuje tak populace kopytníků ve zdravé kondici.

0:00
/
0:00

Vlčí vytí má několik funkcí, z nichž všechny nejsou dosud objasněny. Takovou nejdůležitější funkcí je to, že vytí udržuje soudržnost tlupy. To má jasný důvod, protože šelma je nucena lovit společně v krutých zimních podmínkách.

Dalším významným faktem je, že vlčí hlas je daleko slyšet a má tedy i teritoriální význam. To znamená, že jej slyší příslušníci stejného druhu a říká jim "toto území je už jednou smečkou obsazeno". Teritorium vlčí smečky má rozsah až několik set kilometrů čtverečných, například ve východních Karpatech má desetičlenná smečka teritorium 400 kilometrů čtverečných.

Základní údaje

Vlk eurasijský (Canis lupus lupus) je velmi podobný německému ovčákovi, má však mohutnější hlavu, kratší trojúhelníkovité boltce a šikmo postavené oči; oháňku nosí na rozdíl od psů svěšenou k zemi. Délka těla je obvykle 110 až 140 cm, ocasu 30 až 40 cm, v kohoutku měří 70 až 80 cm a váží 30 až 55 kg. Celkové zbarvení žlutošedé. Vyskytuje se v rozsáhlých lesích; v Čechách byl poslední vlk zastřelen roku 1891, na Moravu se i v současnosti občas zatoulají vlci ze Slovenska. Mimo dobu rozmnožování žije ve smečkách. Živí se srnci, jeleny, divokými prasaty, domácími zvířaty (ovce, kozy) a příležitostně i drobnějšími savci. Loví v noci, členové smečky při lovu spolupracují. K páření dochází v lednu a únoru, po 9 týdnech březosti se samici rodí 4 až 8 vlčat. Kriticky ohrožená, zákonem zvláště chráněná šelma.

Jak vznikaly nahrávky
Setkání se smečkou vyjících vlků patří dnes do dobrodružné literatury. Když jsem v osmdesátých letech pátral na východním Slovensku po orlech a sovách, přespával jsem v lese v autě, až na sovětské hranici pod vrcholem hory Popriečný, která je 1024 m vysoká. Toho jara bylo veliké sucho a tak jsem zajel terénem k úzkému, téměř vyschlému potůčku se studánkou. Ráno bylo kolem auta množství psích stop. Podivoval jsem se tomu, protože k nejbližší osadě bylo dále než 10 km. Lesník, který přišel zkontrolovat, jak jsem přečkal noc, se podíval na stopy a prohlásil: "Vlci tu boli". Byla to rodina s malými vlčaty, která přišla k vodě. O jejich noční návštěvě jsem neměl ani potuchy, ačkoliv mám velmi lehké spaní a jsem zvyklý v přírodě stále naslouchat různým zvukům. Nahrávku hlasů vlčí smečky jsem provedl až po mnoha marných večerních a nočních návštěvách v pražské zoo. Mnohokrát jsem slyšel jejich vytí až po opuštění zahrady. Jednou se mi konečně podařilo se dočkat po uzavírací hodině, večer již za tmy.
Pavel Pelz