Víra ve výra aneb Nebijte děti za špatné vysvědčení
Prosím vás, nebijte děti za špatné vysvědčení, ony se stejně lépe učit nebudou. Buďme rádi, že vůbec chodí do školy. I chytré a nadané děti přišly na to, že vzdělání nesouvisí s úspěchem, ale pouze se školním prospěchem. Zvláště venkovské děti zřetelně vidí, že motorovou čtyřkolku, bazén na zahradě nebo exotickou dovolenou mají spíše děti rodičů méně vzdělaných.
Ukazuje se, že škola není pro každého a mnoha dětem by stačilo, kdyby uměly trochu psát a trochu počítat, druhý stupeň je zbytečný. Ovládat počítač se už naučí samy a lépe, než to umí učitelka. K čemu jsou jim Ohmův zákon, kvadratické rovnice nebo znalost politické mapy Indie, když to nikdy nebudou potřebovat. My pracovat nebudeme, odhodlaně tvrdí děti, což logicky plyne z jejich krátké životní zkušenosti. Vždyť známe děti, které ani do patnácti let svého věku nepřekřížily stéblo slámy, natož aby doma samostatně umyly nádobí. Práci dělají stroje a nebo jiní, ubožejší lidé, jako často jsou jejich trapní rodiče. A takové ony být nechtějí. Dosud všechno, co chtěly, po čem toužily, získaly jenom tak, vahou své sveřepé existence, tak proč by tomu v dalším životě mělo být jinak? Škola je rovnou podezřelá tím, že by je o to mohla připravit, protože je pořád do něčeho nutí. Takový základ života, jako je škola, si děti nepřejí, a my na to bezradně zíráme.
Můžeme si za to sami. V epoše, kdy urputně soutěžíme v hromadění hmotných statků a trumfujeme se ve stupňování rozkoší a požitků, netvrďme dětem, že k tomu jim dopomůže škola. A vy, rodiče, ani to po škole nechtějte. Vaše dítě může ve škole stokrát vyhrát recitační soutěž, a přesto je více než pravděpodobné, že právě takové dítě nebude mít vlastní dům, nebude mít bazén, dokonce je možné, že nebude mít ani práci.
Milá školo, přestaň dětem lhát. Řekni jim pravdu. Řekni jim, že vzdělání je bohatství úplně jiného druhu, je osobní a nikde na reklamě není. Vzdělání a vědění souvisí více s osobním štěstím než s úspěchem a množstvím peněz. Možná se učitelé stydí říkat dětem, že vzdělávání nezaručuje víc než cestu k poznání - jak rozumět svému životu, abych upřímně nemusel bažit ani po bazénu na zahradě, ani po motorové čtyřkolce. Milé děti, vzdělání rozšiřuje okruh radostí nezávislých na hmotě, měla by paní učitelka po pravdě dětem říct. Nevím ovšem, jestli to sama ví, když jejím hlavním čtivem jsou Blesk, Šíp nebo Aha. Svůj rytmus života čerpají jinde. A ví to sama škola, když ze svých kabinetů vyhodila nejen model parního stroje, sbírku nerostů, ale také vycpaného sysla nebo výra a nahradila je interaktivní tabulí, což je počítač ve velkém? Vůbec nebrojím proti technice, ani nevelebím starou školu, do vzpomínek se vracím jenom trochu. To abych upozornil, jaký je rozdíl mezi učitelem, který vchází do třídy s výrem, a učitelem, který zasedne za katedru a začne klikat. Rozdíl je třeskutý: s vycpaným výrem kromě učitele nechodí nikdo, kliká skoro každý. Mírně opelichaný, zaprášený výr už rovnou symbolicky představuje to vědění, které rozšiřuje obzor našeho praktického života; kdežto klikání na počítači je toliko jeho průvodním jevem, důsledkem. To není věc modernizace školství, ale jeho pojetí. S vycpaným výrem normálně nikdo nechodil ani před sto lety. Upřímně řečeno, kdo z nás v praktickém životě něco činil s výrem? Při vydělávání peněz je neužitečný jak nic, a přesto je nám ho nevyhnutelně zapotřebí, jinak bych o něm tady nemluvil. Vycpaný výr - pochopitelně spolu se syslem či Burianovými obrazy prehistorických zvířat - byl atributem školství, které představovalo vztah člověka k přírodě, k historii, k umění a k tomu, čeho se v praktickém životě - a zvláště v tom počítačovém - člověku nemusí dostat. Osobní bohatství bez peněz, stačí se jenom trochu učit.
Když dnes vstoupí učitel do třídy s výrem, možná bude dětem neskonale trapnej. Já si ale myslím opak. Kdyby o něm uměl pěkně vyprávět, zapůsobil by i něčím podstatnějším, než je důležitost informací o výru jakožto sově. Zejména by představil učitele jako osobnost, za níž se vyplatí chodit do školy bez ohledu na to, jak je přímo užitečné to, o čem se tam mluví. Co dětem chybí, nejsou informace, ale spojení s námi jako s lidmi, byť i osobnostmi mírně potrhlými. Zatím co výr tomu může dosti pomoci, interaktivní tabule to nedokáže ani suplovat. Jen se ve škole zeptejte dětí - ještě dřív, než jim napíšete smutná vysvědčení - koho mají za vzor, ke komu se vztahují jako k autoritě? Zjistíte, ale vy to možná víte, že to není nikdo z nás, kdo je uvádí do života a má je ovlivňovat. Dozvíte se, že jsou to buď různé fantastické příšery s lidskými i hodně nelidskými vlastnostmi, anebo osůbky věkem jim blízké, vylovené z internetu, jejich náhradního světa. Nás považují pouze za více méně snesitelné podle toho, jak jsme jim užiteční, jak jim sloužíme. A podle toho soudí i školu. Trochu se učit, aby třeba učitele tolik nermoutili, nemají důvod. On je jim jedno stejně jako interaktivní tabule, nevidí žádného rozdílu.
Tak až budete chtít dát dětem pár facek za čtyřky na vysvědčení, nezapomeňme se interaktivně zfackovat navzájem, aby aspoň na konci školního roku děti viděly trochu osobního zaujetí. Ale pokud jde o mě, raději bych zaujetí opřel o toho výra.
