Veverka obecná
Veverku zná snad každý, a tak není třeba ji blíže popisovat. Jistě si však mnozí z vás všimli, že některé veverky mají kožíšek rezavý, jiné naopak kožíšek tmavě hnědý až černý. Nejde však o dva druhy. Různě zbarvené jedince můžeme nalézt na téže lokalitě, ba dokonce i ve stejném vrhu. Zdá se však, že v nižších, teplých polohách je rezavých veverek více, zatímco v horách najdeme spíše tmavěji zbarvené jedince. Vzácně byli pozorováni i zcela bílí, albinotičtí jedinci.
Na nahrávce slyšíme vyrušený pár veverek v koruně stromu a jejich vlastní hlasové projevy – ostré prskavé zvuky, jsou doplněny i o zvuky, které vznikají prudkým škrábáním jejich drápků o kůru stromu.
Veverky jsou stromoví hlodavci a žijí všude tam, kde krajinu oživují alespoň nějaké hájky nebo lesíky. Se zakládáním parků obsadily veverky i velká města, kde k potěšení zejména dětí a důchodců bývají často velice krotké a rády se nechávají krmit. Zdá se dokonce, že ve velkých parcích jsou veverky hojnější než ve volné přírodě, kde naopak veverek ubývá. Při výzkumu fauny lesů hory Kletě v jižních Čechách bylo zjištěno, že bylo zapotřebí ujít asi 17 kilometrů lesním terénem, aby došlo k pozorování jedné veverky. Je možné, že na nízké početnosti veverek má svůj podíl i zvýšená početnost kun lesních, které patří k jejich hlavním predátorům.
Z dnešního pohledu se to možná někomu bude zdát neuvěřitelné, ale až do roku 1962 byly veverky lovnou zvěří. Jak píše znalec české myslivosti Jiří Andreska, veverky byly loveny odjakživa, a to jak pro kožešinu, tak pro jemnou zvěřinu. Zvlášť ceněná byla srst z veverčího ocásku, používaná na štětečky v pozlacovačství.
O rozsahu lovu veverek v minulosti svědčí i údaje z různých archivů. Tak např. na panství Český Krumlov bylo v roce 1804 uloveno 1437 veverek a na panství Konopiště v roce 1904 dokonce 5417 veverek. Loveckému tlaku však veverky úspěšně odolaly, zřejmě díky své poměrně značné schopnosti rozmnožování. Vždyť párek veverek může mít ročně až třikrát po 3-4 mláďatech a jednotlivci se mohou dožít stáří 8-10 let.
V dřívějších letech se veverky pravidelně přemnožovaly, zejména v semenných letech smrků, jejichž šišky, respektive semena ukrytá v šiškách, tvoří významnou složku jídelníčku veverek. Smrkovou šišku, kterou zkonzumovala veverka, poznáme snadno. Z celé šišky totiž nezůstane nic jiného, než středové jádro s několika šupinami na špičce.
Pozorovat veverky, jak šplhají po stromech, je jistě zážitkem. Zejména v době páření, kdy se veverky po stromech divoce prohánějí, nebo při zahánění soka, můžeme být svědky zběsilých honiček, ve kterých veverky dokáží přeskočit na větev sousedního stromu i na vzdálenost 3-4 m. Při takovém skoku se významně uplatní huňatý ocas, který slouží jako brzdící padák i jako kormidlo.
Dnes již nehrozí, že by veverky byly loveny, ať již pro maso nebo pro kožešinu. O tom, kolik veverek budeme vídat v naší přírodě, rozhodují spíše faktory ekologické, ale někdy i bezohlednost některých z nás. Vždyť si všimněte, kolik veverek spolu s ježky a mnoha ptáky naleznete přejetých na našich silnicích.
Základní údaje
Veverka obecná (Sciurus vulgaris) je všeobecně známý stromový hlodavec s dlouhým chundelatým ocasem – tělo má dlouhé 20 až 30 cm, ocas 15 až 25 cm. Její zbarvení bývá velmi proměnlivé, od rezavého přes hnědé až po černé; břicho má vždy bílé. Žije téměř všude, kde rostou stromy, v jejichž větvích si staví vlastní hnízda nebo upravuje hnízda ptačí. Živí se semeny, plody, pupeny a letorosty dřevin, houbami a podobně. Příležitostně vybírá ptačí vejce nebo mláďata. Páří se od dubna do září. Samička je březí 38 dní a pak vrhá 3 až 7 mláďat. V závislosti na množství potravy může mít ročně i tři vrhy. Jako ohrožený druh je zvláště chráněná.
Jak vznikaly nahrávky
Veverky se od jara do podzimu rozmnožují několikrát. Hnízdo kulovitého tvaru nahoře uzavřené si stavějí z větviček, trávy a listí v korunách stromů nedaleko kmene. Do hnízda vlézá veverka spodním vchodem. Pro nahrávku zvukových a hlasových projevů veverek je nejvhodnější vyhledat strom, na kterém má hnízdo. Přistihneme-li ji na takovém stromě, schovává se nám většinou na opačné straně kmene za neustálého pobíhání, které je doprovázeno chrastěním jejich drápků na stromové kůře a rozčileným šviháním huňatého ocásku ze strany na stranu. Občas přitom zasvítí její bílé bříško. Své mrštné pohyby doprovází mlaskavými, funivými a houkavými zvuky. Ovšem pravé představení nastane, objeví-li se na kmeni veverky dvě. V takovém případě můžeme obdivovat rychlost jejich pohybů a mistrné a obratné skoky. Chováme-li se klidně a tiše a neděláme-li zbytečné a rychlé pohyby, vydrží veverce její zvědavost dostatečně dlouho dobu. V takovém případě není pořízení zvukového záznamu velkým problémem. Vše je pak již jen otázkou naší dovednosti a trpělivosti.
Pavel Pelz
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
