Velký švýcarský salašnický pes

Původ má shodný se všemi švýcarskými salašnickými psy (bernský, appenzellský, entlebušský). K jeho vydělení došlo až po roce 1908, kdy byli na jubilejní výstavě v Langenthalu znalci švýcarských plemen profesoru Albertu Heimovi mezi bernskými salašnickými poprvé předvedeni dva krátkosrstí jedinci.

Popis: Trojbarevný, poměrně velký, masivně stavěný, přesto však harmonicky působící pes. Hlava silná, ale ne těžká. Oči středně velké, mandlového tvaru, uši trojúhelníkové, vysoko nasazené, středně velké. Krk středně dlouhý, bez laloku. Tělo s dlouhým, rovným hřbetem, hlubokým hrudníkem a dlouhou, zaoblenou zádí. Ocas dlouhý, silný, dosahující k hleznům. V klidu nesený dolů, při pohybu se zvedá vzhůru, ale nestáčí se do kruhu ani se nepřeklápí přes hřbet. Srst patrová, tvrdá, rovná. Zbarvení trikolorní, se základní černou barvou a symetricky rozloženými rezavými a bílými znaky. Bílé znaky se nacházejí na hlavě (lysinka a tlama), na hrdle a hrudi (průběžný znak), na tlapách a na špičce ocasu.

Charakteristika: Spíše klidné, vyrovnané plemeno středního temperamentu, k cizím lidem spíše odtažité, svým mimořádně přátelské a oddané. Je stále v pohotovosti, pokud jde o ochranu pána a rodiny. Příjemný a bezproblémový průvodce.

Zvláštní nároky: Vhodnější do domu se zahradou než do bytu, potřebuje kolem sebe dost prostoru. Ocení delší vycházky.

Užití: Řeznický, hlídací a tažný pes užívaný také k pohánění dobytka. Dnes většinou společník, hlídač a ochránce.

Výskyt: I když zdaleka nedosahuje popularity bernského salašnického psa, v poslední době se u nás šíří.

Možná záměna: Podobá se ostatním švýcarským salašnickým psům, z hladkosrstých však je výrazně největší, stejně velký bernský salašnický pes má zase srst dlouhou.

pes: 65 - 72 cm
fena: 60 - 68 cm

autoři: Martin Smrček , Lea Smrčková