Urbanistické zvláštnosti bývalých židovských čtvrtí představuje expozice v Boskovicích
Židé se ve Střední Evropě začali trvale usazovat od 10. století. Co se týče našeho území, v průběhu tisícileté historie židovské komunity u nás existovalo její osídlení na 500 místech v Čechách a na 120 místech na Moravě a ve Slezsku. Židovským čtvrtím v českých zemích se věnuje stálá expozice v obecním domě v Boskovicích, který byl opraven díky projektu 10 hvězd – Revitalizace židovských památek.
Dvě nejtypičtější instituce, které najdeme u každé židovské obce, jsou synagoga a hřbitov. Větší židovské obce mívaly i obecní dům čili radnici, školu, rabínský dům a také sociální instituce, jako byly špitály, starobince, chudobince a sirotčince. V každé obci také byla rituální lázeň mikve, často nechyběla ani rituální jatka zvaná šchita a vlastní pekárna macesů. Židovské čtvrtě se od ostatní zástavby odlišovaly, jak říká architekt Jaroslav Klenovský, která má v Židovské obci Brno na starosti správu památek.
„Těch rozdílů je samozřejmě víc a můžeme je rozdělit třeba na urbanistické, architektonické, provozní a tak dále. Z těch typických urbanistických charakteristik můžeme jmenovat určitou uzavřenost, separování židovských čtvrtí vůči ostatní zástavbě. To se zvláště projevilo za dob takzvaného úředního antisemitismu na počátku 18. století, kdy bylo císařem přikázáno striktní oddělení židovských obydlí od obydlí křesťanů. Poté došlo k výměně jednotlivých domů tak, aby ten areál židovských čtvrtí byl uzavřený, ty čtvrtě byly mnohde vymezeny ohradní zdí a branami, které se zavíraly o sobotách, nedělích a svátcích těch obou náboženství.“
Plocha židovských čtvrtí se nesměla rozrůstat, a tak se postupem času zástavba velmi zahušťovala.
„Ty jednotlivé židovské domy neměly žádné zahrady a téměř žádné dvorky. Mnohde měly zastavěn ten pozemek na 100 %.“
Další ze zvláštností, které nacházíme v židovských čtvrtích, jsou takzvaná kondominia.
„Zatímco křesťanské nemovitosti se dělily ideálně, tak u židovských domů došlo k dělení reálnému. Čili ty domy se vertikálně i horizontálně dělily majetkově. A to přinášelo obrovské problémy – jednak při opravách, a jednak při užívání a pak třeba při prodeji. A tyto právní nepříjemnosti se dokonce přenášejí až do dneška. A my na řadě fasád těch domů můžeme dodnes vidět ten rozdíl, kdy jeden dům zasahuje hmotou do domu druhého. Anebo patro toho domu je vlastněno jiným majitelem než přízemí.“
Vnějškově se takovéto vlastnictví na domech projevovalo odlišným tvarem oken, členěním fasády či barevností omítky.
„To je samozřejmě věc postupného živelného vývoje tak, jak rostl počet obyvatel a ty židovské čtvrtě se nemohly plošně prostorově rozvíjet, tak docházelo k zahušťování zástavby, ke stavbě různých přístavků, dvorních křídel a tak dále. A přitom právě docházelo ke vzniku těch kondominií. Ono to také souviselo s tím, že každý dospělý muž, který chtěl získat povolení k pobytu, nebo později familiantské místo, tak musel být vlastníkem nějaké nemovitosti. Takže mohl vlastnit třeba jen jednu místnost, a to už stačilo k tomu, aby toto povolení získal.“
V polovině 19. století Židé získali občanskou rovnoprávnost, brány ghett se otevřely a jejich obyvatelé se z nezdravých a stísněných domů stěhovali do ostatních částí měst. Naopak někdejší židovské čtvrtě se postupně staly domovem sociálně slabších vrstev obyvatelstva.
