Umění psát sloh

A přece se někdy člověk se slohem může setkat i ve své dospělosti. Moje známá mi o jednom takovém setkání vyprávěla. "Psali jsme ve škole sloh," hlásila jí dcera.
Desetiletá dcera.
"Sloh?"
"Jo."
"Jaký sloh?"
" "Vobyčejnej."

Maminka myla nádobí. A když se zeptala, pak ani ne tak ze zvědavosti, spíše jenom proto, aby řeč nestála.

"A jak se ten sloh jmenoval?"

Děvčátko si právě nabralo plnou pusu sušenek, a tak když promluvilo, matka mu nerozuměla.

"Nemluv s plnou pusou," napomenula svou dceru přísně, "jak se jmenoval?"
"Moje maminka," řekla dcera, když konečně polkla...
"MOJE MAMINKA?"
Matka strnula.
Ona - píše - o - mně.

Potlačila touhu zeptat se, co o ní dcera napsala, a chvíli mlčela. Jakými písmenky ji mohla její dcera pokrýt, jakou podobu jí ve slohu dala? Vzpomínala na svou matku.

Co by ona o své matce napsala ve stáří své dcery? Její matka ji zřejmě napomínala v jednom kuse, jako ona nyní napomíná svou dceru. Co všechno matky umějí zakazovat! Jak asi jdou svým malým dětem na nervy! Ona by o své matce nenapsala nic nepěkného, tehdy byla škola ještě jiná. Pokrytečtější?

Jenomže dnešní děti... Jak ty umějí být někdy upřímné - nesnesitelně upřímné - a o čem všem s matkami hovoří. A jak. Matka si uvědomila, že ona by se na řadu věcí, na které se jí ptá její malá dcera, ani neodvážila ještě zeptat...

"Máme pak ten sloh doma ukázat," dcera si opět nabrala špinavou rukou plnou pusu sušenek. A matka ji nenapomenula. Ani kvůli tomu, že si před jídlem neumyla ruce. Ani kvůli tomu, že si nabrala plnou pusu a mluví s plnou pusou. Zostražitěla.

Kdo ví, jak mne vlastně dcera vidí. Kdo ví, jak nás naše dcery vidí.

"Příště budeme psát sloh 'Můj otec'," zahuhlala dcera s plnou pusou a strkala si do pusy špinavou rukou další sušenky.

Byla v tom věku, kdy se stále jí. Stále jíst znamená zdraví. Matka se na ni závistivě zadívala, dcera stále jí, a přece si nemusí dělat starosti, vůbec není tlustá...

"Můj otec?" řekla matka.

Co ona by asi napsala, kdyby měla psát sloh "Můj manžel"...

"A máme to pak tatínkům ukázat."

Nechám raději příběh pokračovat slovy oné matky, slovy, kterými mně příběh vyprávěla...

"Kdybych já napsala sloh 'Můj manžel' a kdybych ho pak měla manželovi ukázat...," zamyslela se matka a tato představa ji pobavila, jako by asi pobavila mnoho manželek po patnáctiletém manželství. "Kdo ví, kolik takových manželek - a takových manželů -, co by dostali za úkol podobný sloh vypracovat, by v sobě nalezlo sílu i odvahu, a takovýto sloh by své "polovici" ukázalo.

"Umyj si ruce, než jíš," řekla matka pomalu, rozhodla se nezotročovat se strachem ze slohu a nedopustit kvůli němu, aby dcera dostala infekci...

"No jo," vzdychla dcera.

"Maminka mne pořád napomíná, je hrozná," zkusila si matka v duchu psát sloh. Pohlédla na sebe do zrcadla. "Je hrozně tlustá, má vrásky, rozcuchané mastné vlasy (musím si je dnes umýt), " zkoušela se na sebe chvíli dívat očima svého dítěte...

Musím říct manželovi, že o nás píše. Anebo radši ne. Jistě by se začal hned dceři podbízet, aby v tom slohu vypadal na rozdíl ode mne jako anděl...

A pak jsem čekala.

Dny do onoho okamžiku - i když jich vlastně bylo jenom několik - se pomaličku vlekly...

A pak stála dcera zase přede mnou.

"Máš sloh?"

Pohlédla na mne s tou půvabnou dětskou roztržitostí, vůbec netušila, co ta chvíle pro mne znamená...

"Sloh? Jakej sloh?"

Pak si uvědomila, o čem to hovořím, a zvolna otevřela tašku s obrázkem krtečka, podala mi sešit...

Otevřela jsem ho.

Jako bych otevírala zrcadlo - neúplatné, nejpřesnější, které mi řekne, kdo jsem... Kdo nás může lépe pojmenovat než naše děti?

Četla jsem. Nedočkavě.

A cítila jsem, jak mi stoupají slzy do očí... Ještě si vzpomínám na jednu větu, tu, která mne z dceřina slohu tehdy nejvíc dojala...

"Moje maminka je hodná a krásná jako orchidej..."

Matka, která příběh vyprávěla, ztichla.

"Víš," řekla mi, "už dlouho jsem nebyla tak šťastná... Pořád se na sebe díváme svýma očima - a pak se jednou uvidíme očima našich blízkých..."

Kývl jsem.

"Očima dětí," řekla. "Nebo očima manžela, rodičů, sousedů..."

Rád na onu matku a dceru vzpomínám. Na jejich sloh. Je užitečné občas si takový sloh představit.

Co by o nás asi napsali ten nebo ta, se kterými žijeme?
Jak by nás pojmenovali?
Jak nás vidí?

Lidé, kteří jsou zrcadly sami sobě, se nikdy nevidí tak přesně, tak zřetelně, jako je mohou vidět ti ostatní.

Zkusit si takový sloh představit.
K jakému poznání, tragicky trpkému poznání, někdo doputuje...?
Jakou radost asi někdo zažije...

Kéž ten, kdo otevře onen pomyslný sloh, zažívá podobnou radost - onu vděčnou radost, onu dojatou radost, jakou zažívala matka z tohoto příběhu...

A když ji nezažije ?

Co mu brání, aby ji nezažil příště, aby ji nezažil brzy. Takové slohy si přece duše nepíše jenom jednou za rok...