Synagogy Čech, Moravy a Slezska – 5. díl
V páté části cyklu nás Vladimíra Lukařová zavede na tato místa: Jeruzalémská synagoga na Novém Městě, Smíchovská synagoga u Anděla, místo zbořené Vinohradské synagogy v Sázavské ulici, Nový židovský hřbitov na Želivského, Libeňská synagoga na Palmovce.
Průvodcem je ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát.
Dále hovoří představený Jeruzalémské synagogy Emil Svátek, správce Nového židovského hřbitova Ivan Berkovič a akademický malíř a restaurátor Václav Špale.
Zpívají vrchní kantor Jeruzalémské synagogy Ladislav Blum a kantor Viktor Feuerlicht. V pořadu zazní dále části ze Sonáty pro klavír a z Tria pro housle, violu a violoncello Gideona Kleina a ze Suity pro hoboj a klavír Pavla Haase. Skladby vznikly v Terezínském ghettu. Úryvky z Pamětních listin Jeruzalémské a Smíchovské synagogy a kapitoly z Žalozpěvu za 77 297 obětí od Jiřího Weila přednese Michal Pavlata.
Připravila a uvádí Vladimíra Lukařová.
Článek z Týdeníku Rozhlas
„Právě tady, na rohu Moravské a Sázavské ulice, stála významná pražská synagoga v neorenesančním slohu. Je zachycena už jen na fotografiích. Měla dvě vysoké věže, otevřené arkády i zázemí pro bohatou spolkovou činnost. Synagoga utrpěla bombardováním spojenců a v roce 1951 byla stržena,“ říká ředitel Židovského muzea Leo Pavlát na místě někdejší Vinohradské synagogy, která už neexistuje.
„Dá se říci, že mnohé synagogy, byť stojí, už neexistují. Synagogy žijí tehdy, pokud žijí ti, kteří se do nich chodí modlit. Je-li však možno zachovaným synagogám vdechnout určitý život, úmyslně neříkám nový život, protože nový život už pro ně není, je to velice dobré. Vinohradskou synagogu připomíná jen pamětní deska – reliéf synagogy, její rozlomená silueta. Právě tady si můžeme uvědomit dopad zkázy za druhé světové války.“
Podobně jako v ostatních synagogách i zde nacisté zřídili sklad konfiskovaného židovského majetku. Svezli sem především umělecké předměty, rozsáhlý prostor se jim zdál být k tomuto účelu obzvlášť vhodný...
Další místa, která v pořadu navštívíme, jsou na tom přece jen o něco lépe. Jeruzalémská synagoga slouží pražské židovské komunitě, v interiéru v maurském slohu se konají i koncerty.
Ve Smíchovské synagoze uprostřed rušné křižovatky U Anděla se nacházejí archiv a studovna Židovského muzea.
Nový židovský hřbitov na křižovatce u Želivského ulice je přes všechen okolní hluk oázou klidu. Decentně vyzdobená obřadní síň s vitrážovými okny je ze tří stran prosvětlená. Na rozdíl od ponurých krematorií působí optimisticky. Vždyť „Kdo v úkrytu Nejvyššího přebývá, přečká noc ve stínu Všemocného“ – slova 91. Žalmu zaznívají sedmkrát při pohřbu na cestě k hrobu.
Podél severní zdi kolem hrobek vážených židovských rodin z konce 19. a z první třetiny 20. století pokračuje cesta k pomníkům těch, kteří svůj hrob nemají – padlí legionáři, vojáci z obou válek. Téměř každá rodina má na náhrobku vytesána jména příbuzných, kteří zahynuli v terezínském ghettu a v koncentračních a vyhlazovacích táborech. Obětem šoa jsou věnovány i pamětní desky na jižní zdi, najdeme tu jména umělců a dalších význačných osobností.
Při cestě zpět k obřadní síni Leo Pavlát poznamenává: „Židovskému hřbitovu se říká zahrada života, protože se očekává, že po tomto životě následuje život věčný. I v našem pozemském světě má ale odkaz na život právě zde svůj význam. Na hřbitově sídlí redakce Roš Chodeše, což znamená Nový měsíc, a tento měsíčník slouží židovské komunitě dnes.“
Na závěr jsme si nechali Libeňskou synagogu na Palmovce. Už patnáct let zde působí umělecké sdružení Serpens, které vede akademický malíř a restaurátor Václav Špale. Vystřídalo se tu více než tři sta uměleckých projektů, přibližujících bohatou kulturní minulost synagogy i místní zaniklé židovské komunity.
