Strašné dějiny ranního vstávání

Ve zlatých dobách SSSR svítilo do noci nad Moskvou jisté světélko. Záře se linula ze Stalinovy pracovny. Otec lidu zde vymýšlel, jak obrátit toky řek a kterak popravit ty přátele, kteří mu ještě zbyli. Kvůli Stalinovi musel být v noci na nohou celý státní a stranický aparát, protože generalissimus mohl kdykoli zvednout telefon a něčeho se dožadovat. A my Češi prý vstáváme do práce a do škol a také v nemocnicích tak proklatě brzo jen proto, že císař Franz Josef trpěl nespavostí a říše se musela chodu jeho kanceláře přizpůsobit. Co mají poddaní co vyspávat, když hlava státu už vstala. Pokud tento historický výklad sedí, jsme obětí hrozné historické náhody. Kdybychom měli císaře spáče, mohly dnes naše životy vypadat jinak. Děti by necupitaly už za tmy po promrzlých chodnících do školních tříd, sestry by rozespalým pacientům nebodaly teploměry do podpaží, pracující by se nemuseli ještě v továrně nebo kanceláři křísit několika cigaretami a šálky kávy. Jistě, i bez císaře museli i dříve někteří lidé vstávat brzo. Vstávání za kuropění bývalo dříve spojeno především s přírodním cyklem, protože zvěř na statku nepočkala a dožadovala se svého. Pekařům také nic jiného nezbylo. Ale proč musí více méně křepce v absurdní dobu vyskakovat z lůžka dělník nebo učitel, když soustruh se brzké práce nedožaduje a žáci už vůbec ne? To už je věc lidského rozhodnutí. A lidského faktoru, jak se zdá z historky o ospalém mocnářství a čilém císaři.

Měli jsme prostě smůlu. Císař byl nespavec a vládl velmi dlouho. A když už nevládl, byla válka a na spaní zřejmě nebyl čas. A tak u starého zvyku už zůstalo.

Je to bludný kruh. Matky musí chodit brzo do práce, protože chtějí odpoledne vyzvednout děti ze školky. Ty tam tvrdnou už od kuropění, protože matky musí brzo do práce. A tak pořád dokola.

Přitom podle jednoho průzkumu si čtvrtina dospělých myslí, že děti musí kvůli škole vstávat příliš brzo. Jenomže ani opora vědy a souhlas té rozumnější části společnosti na hrozné praxi ani v budoucnu mnoho nezmění.

Proč tento zvyk zůstal až do dnešní doby, je na první pohled poněkud záhadou. Ale jen na první pohled. Když necháme stranou Franze Josefa, na kterého už dnes nemusíme brát ohled, může za to pracovní styl rodičů.

Škola není jen institucí poskytující vzdělání, ale také odkladiště dětí, které nemá kdo hlídat. V tradiční společnosti by tuto úlohu obstarali prarodiče nebo sourozenci, jenomže dnešní děti mnoho sourozenců nemají. Prarodiče, většinou poměrně mladí lidé, jsou rovněž zapojeni do pracovního procesu.

V moderní společnosti pracují lidé většinou mimo domov a každý z členů rodiny dělá něco jiného. Uveďme několik suchých čísel, z jejichž důsledků vlhne zrak.

U nás je z deseti milionů lidí ekonomicky aktivní polovina populace. To v praxi znamená, že často pracují nejen rodiče, ale i prarodiče. A budou v souvislosti s posunující se hranicí odchodu do důchodu pracovat i nadále. Čtyři pětiny pracujících za prací někam vyjíždějí a čtyři pětiny pracujících jsou zaměstnanci. Úplně mimo obec vyjedou každého dne za obživou dva miliony lidí. Více než půl milionu rodin je u nás neúplných. To všechno znamená pro rodiny velké časové a "energetické" výdaje. Řečeno česky: všichni pořád někam jezdí, na všechno je málo času a život je únavný.

V tomto shonu je škola jediná instituce, která je ochotná se dětí brzo ráno ujmout. Instituce pomocného personálu, jakou bývalo dříve služebnictvo, zanikla. Má sice svou moderní verzi v podobě všelijakých au-pair a různých agentur, ale to by se normální našinec nedoplatil. Někoho možná napadne, že by tedy mohly hlídat ony dva miliony "ekonomicky neaktivních" důchodců. Jenomže ti zase mají pro svou "ekonomickou neaktivitu" většinou dobré důvody, spočívající ve věku nebo nemoci. Nikde není navíc řečeno, že prarodiče bydlí v dosahu svých dětí a vnoučat, a jsou tedy "použitelní".

Školní zvonění a zvonění budíku se tedy odvíjí od životního stylu celé společnosti. Budou-li se kola výroby roztáčet, sotva kohout zakokrhá, budou i rozespalá dítka cupitat ranním šerem do tříd. Na tom mohou ředitelé škol a rodiče zatím změnit jen málo. Bohužel.

Není určitě pravděpodobné, že by se i po nějaké velké reformě u nás ujal životní styl vlastní jižním zemím, kde děti dovádějí na ulicích ještě o půlnoci. Na to je u nás i v době globálního oteplení většinu roku dost chladno. Navíc by dítka moc dobře viděla, na co jejich rodiče koukají tak pozdě v noci na televizi. Ranní vstávání však musí být v zájmu rozvoje západní civilizace zlikvidováno, stejně jako musí zmizet ony ponižující bílé gumové galoše s ustřihnutou patou, které nám leckde stále ještě vnucují u lékaře.

Historie, ta velká učitelka, připomíná nejen našeho císaře, který vstávání miloval, ale také historku o smrti filozofa Descartesa. Toho nacházeli na lůžku ještě tak kolem desáté a on vysvětloval, že přece pracuje. Když měl dávat lekce filozofie švédské královně Kristině, nutili ho vstávat na pátou. Descartes se nachladil a umřel.

Ano, historie je učitelkou národů. Aspoň tedy některých.