Strakapoud prostřední (VIDEO)

Strakapoud prostřední

Na jaře se samec strakapouda prostředního ozývá naříkavými táhlými zvuky, někdy klesajícími, někdy stoupajícími, které nelze zaměnit s hlasy jiných strakapoudů. Svým zbarvením se podobá strakapoudu velkému, ovšem samec, samice i mláďata mají jasně červené temeno a odlišnou kresbu na hlavě a krku. Podocasní krovky nejsou jasně červené, ale jen růžové a pozvolna přecházejí v bělavé břicho, které má po stranách tmavé podélné skvrny. Bubnuje méně často než ostatní druhy strakapoudů.

Strakapoud prostřední má centrum svého výskytu v Evropě, na severu dosahuje jen k Lotyšsku. Obývá listnaté, případně smíšené lesy v nížinách a pahorkatinách, u nás nejčastěji doubravy a lužní lesy s dubem, řidčeji se vyskytuje v rozsáhlých parcích a zahradách se starými stromy, dosti běžný je i na jihočeských rybničních hrázích s prastarými duby. Jeho rozšíření má tedy u nás spíše ostrůvkovitý charakter, podle výskytu starších, převážně dubových porostů. Početnost se zvyšuje směrem k východu, nejhojnější je na jižní Moravě. Je stálým ptákem, který svůj hnízdní okrsek neopouští ani v zimě.

I když obývá i lesy, kde roste habr, buk, javor či jilm, je životní cyklus strakapouda prostředního velice těsně spojen s dubem, dá se dokonce říci, že je jakýmsi specialistou na staré duby. Ty mu jakožto hmyzožravému druhu poskytují hojnost potravy, zvláště v zimě. Ze všeho, co už bylo řečeno, tedy vyplývá, že jeho požadavky na prostředí jsou velmi specifické, a aby se uživil, musí obsazovat relativně velká území s vhodnými porosty. To platí zvláště pro okraje areálu, takže např. ve Švédsku, kde v současnosti již nežije, potřeboval pár kolem 70 ha, ve Španělsku, kde žije izolovaná populace, dokonce 150 - 200 ha. U nás však na vhodných místech žijí dokonce 1 - 2 páry na 10 ha.

Na více místech Evropy strakapouda prostředního ubývá, což je způsobeno nevhodným hospodařením v lesích. Jde především o fragmentace starých dubových lesů, odstraňování starých a hnijících stromů a nahrazování původních listnatých lesů rychle rostoucími jehličnany. V České republice žije podle nejnovějších odhadů asi 3500-7000 párů.

Tok strakapouda prostředního začíná již v polovině února a samec se při něm ozývá již zmíněnými mňoukavými či naříkavými zvuky. Páry sekají hnízdní dutinu především v nahnilých nebo suchých kmenech nebo silných větvích. Nic jiného jim ani nezbývá, jejich zobák není tak dokonalým dřevorubeckým nástrojem jako u příbuzného strakapouda velkého. Je štíhlejší a kratší, a tak jim práce s vytesáním dutiny trvá asi 20 dní. Snůšku tvoří obvykle 5 - 6 čistě bílých vajec, v jejichž vysezování se střídají oba rodiče 11 - 12 dní. Krmí rovněž oba, a to 20 - 23 dní v hnízdní dutině.

Základní údaje

Strakapoud prostřední (Dendrocopos medius) je jen poněkud menší než mnohem běžnější strakapoud velký. Liší se od něho kresbou na hlavě, méně výrazně zbarvenými podocasními krovkami a podélnými tmavými skvrnami na bocích. Především má ale na rozdíl od s. velkého vždy celé temeno jasně červené (i samice a mladí ptáci). Vyskytuje se zejména v listnatých lesích nižších a středních poloh, mimo dobu hnízdění ho však lze zastihnout také v parcích nebo zahradách. Živí se hmyzem, ale i rostlinnou potravou (bukvicemi, žaludy apod., rovněž "kroužkuje" stromy a olizuje mízu). Hnízdí v dutinách, které vytesávají samec i samice. Snůška obsahuje 5 až 6 vajec a v dutině se objevuje na sklonku dubna nebo začátkem května. Na jejím zahřívání, stejně jako na péči o mláďata, se rovněž podílejí oba rodiče. Stejně jako další druhy strakapoudů je stálý. Ohrožený, zákonem zvláště chráněný pták.


Video: MOS, Adolf Goebel