Stará obec a křen

1. duben 2012

V dějinách se velice často vznešené prolíná s přízemním. Možná jako v lidském životě. Jenomže někdy vznešené a přízemní nejde od sebe rozeznat. Možná právě proto se v jednom starém přísloví světská sláva rýmuje se slovem polní tráva. Právě to bychom si mohli uvědomit na návsi v Malíně. Kdysi to byl jeden ze středů světa.

Městečko Malín, dnes spojené s Kutnou hrou, je skutečně starobylé. Na první pohled nás nenapadne, že osada u silnice na Nové dvory stojí na počátku dějin kutnohorského osídlení. Tady to všechno začalo. Počátky Malína jsou úzce spjaty s dějinami slavníkovského rodu. V místech dnešní obce, na protáhlém výšinném ostrohu uprostřed mokřin vzniklých v meandrech Klejnarky a Vrchlice stálo v raném středověku významné hradiště.

Z původní zástavby vnitřního hradiště je dodnes dochován mnohokrát přestavěný kostel zasvěcený svatému Janu Křtiteli. Dnes je to na první pohled asi nepříliš používaná modlitebna Církve československé husitské. Tento kostelík byl však vybudován někdy okolo poloviny 10. století v otonském stavebním stylu. Je tedy jednou z nejstarších staveb v Čechách. Krátce po roce 1100 vznikla další zdejší sakrální stavba, románský kostel svatého Štěpána. Je obklopen hrazeným hřbitovem, v němž nalezneme zajímavou barokní kostnici.

Hlavním důkazem o důležitosti slavníkovského Malína byla zdejší mincovna. V blízkosti Kutné Hory, která ovšem v té době byla jen neobývanou pustinou, se povrchově těžila stříbrná ruda a Malín tak plnil funkci nejvýznamnějšího stříbrného rudného okrsku rodícího se českého státu. V osmdesátých letech 10. století se tu razily stříbrné mince. Na těchto denárech najdeme i nejstarší doklad o názvu místa – MALIN CIVITAS, tedy město Malín. V odborné literatuře se uvádí, že za poměrně krátkou dobu bylo v Malíně vyraženo zhruba 70 000 slavníkovských denárů.

Malínský denár Soběslava Slavníkovce

Význam Malína dokumentuje i období po založení Sedleckého kláštera roku 1142. Malínský farář vykonával až do roku 1325 farní správu v klášteře i v Kutné Hoře, ale právě zmíněného roku se již Malín dostal do područí kláštera.

Malínská katastrofa nastala 29. července roku 1412. Nechme vyprávět starého kronikáře:

„Téhož roku šli někteří havíři na posvícení do Malína, městečka poblíž Kutné Hory, a několik z nich zašlo na lusky. Malínští je z toho hrachu vyhnali. Ti havíři pak šli do Hory a přivedli si sebou několik tisíc zlotřilých havířů. Obstoupili městečko a zapálili je. Kdo chtěl z ohně utéci, toho zabili, a kdo neutekl, ten uhořel a mnoho dívek, žen i mužů se zadusilo ve sklepích.

Je třeba dodat, že se jednalo o národnostní třenice, v předhusitské době vybičované. Němci, žijící v Čechách považovali Čechy za kacíře a nejnapjatější situace byla právě v Kutné Hoře. Tamější horníci byli převážně Němci a jejich nenávist ke „kacířským Čechům“ vybuchla poprvé v Malíně.

A ono slibované přízemní, profánní? Pozdější Malín se stal známým daleko prozaičtější, chutnější, věcí. Malínská pečeť ze 17. století nese znamení speciálního rýče a křenu. Ten Malín proslavil na celá staletí. Malínský křen byl prostě pojem.

„Kdo by nepoznal rozdílu mezi uzenkami s křenem a bez něho? Pravou pochoutkou je křen při mase hovězím, vepřovém, při uzeninách a jaternicích,“ píše malínský farář Ignác Paták ve své studii Pěstování křenu v Malíně.

Křen byl v Malíně pěstován již od 12. století. Na konci 17. století se malínský křen geneticky zvrhl v tak zvaný „černák“ a v Malíně se začal pěstovat křen přivezený z Hradce Králové. Ten se tu výborně ujal pod jménem „hradák“. V roce 1897 se ho tu vypěstovalo rekordních 1000 centů. To již tu byl založen Spolek malínských křenařů. Teprve v polovině 20. století, jistě také následkem násilného znárodnění, začalo křenové hospodářství upadat, až docela zaniklo.

Malínský křen se dostal i do literatury. Básník Adolf Heyduk ho použil jako symbolu spojeného s národní povahou.

Z těch žírných polí malínských
jímž Bůh tak požehnal,
v ten vyčpělý náš horský jih
hrst sazenic bych vzal,
a křen bych pěstil zas a zas,
jímž bystrota se vejší,
by lid náš – vrchovat je čas –
byl trochu čipernější.

autor: Václav Vokolek
Spustit audio

Více z pořadu