Spor o vyšší hodnotu
V listopadu se konala v Divadle Archa v Praze beseda na téma proměny tváře naší země – krajiny domova, konkrétně jak si vážíme své krajiny a zda Horní Jiřetín padne, či nikoli. Besedu vedli Čestmír Klos a Ivan Plicka, jejich hosty byli fotograf Jaroslav Bárta, místostarosta Horního Jiřetína Vladimír Buřt, historik Petr Čornej a básník, spisovatel a malíř Václav Vokolek.
Debatovali tedy lidé vzdělaní se vztahem k historii, ke krajině, k ekologii, k estetickým hodnotám díla lidského i přírodního, z nichž člověk vychází a které člověka formují a inspirují. Kdyby takovíto lidé měli ve společnosti vliv odpovídající jejich vzdělání a poznání, o Horní Jiřetín bychom se strachovat nemuseli ani chvíli.
Ono zatrachtilé prolomení těžebních limitů by správně totiž nemělo být otázkou hospodářskou či pouze věcí energetické koncepce státu, ale je to téma zásadnější, o němž by měli rozhodovat lidé kulturnější, s poznáním světa hlubinnějším, než je třeba geologické nebo elektrárenské. Vždyť energetiky se ničivě rozevírající důl týká pouze tím uhlím, vše ostatní, co má být kvůli uhlí zničeno, souvisí s jinými a podstatnějšími obory našeho vědění a poznání.
Nikoho by přeci nenapadlo hodnotit Svatovítskou katedrálu toliko podle kvality pískovce, jenž by bylo možno použít a přetesat pro jinou stavbu, kde se nám tak dobrého kamene nedostává a kterou bychom zrovna chtěli postavit. O něčem takovém by mohli rozhodnout jedině velice, velice hloupí lidé.
A to je právě úskalí naši veřejné, demokratické správy. Jakmile se v lidosprávných orgánech seskupí více lidí, kteří nerozeznají dub od buku, sasanku od petrklíče, sýkorku od kosa a pro přírodu nemají ani estetické pochopení, je odsouzen k zániku, když na to přijde, každý les, v němž nejsou cyklostezky a sjezdovky, nebo jenž nemá hospodářské využití. Pak nepomůže ani sto besed, kde by přírodovědci a ochranáři snesli třeba tisíc závažných argumentů, proč by se takový les neměl vykácet. Lidé, kteří k lesu nemají vztah, budou odbornými besedami jenom znuděni a zbytečně dotčeni, takže dojdou k nezvratnému přesvědčení, že les, který přírodovědci vysoce oceňují, slouží toliko přírodovědcům, a tudíž musí být vykynožen, aby nesloužil toliko vědě. Přeci tu nebudeme mít les kvůli několika ztřeštěným botanikům, ornitologům, biologům, entomologům… a jiné zavrženíhodné havěti.
Tenhle nově sdílený náhled, že věda a poznání není ku prospěchu celé společnosti, ale je to elitářská záliba uskřinuté menšiny, která pěstuje svou vědu k tomu, aby bránila pokroku, je pro mě největším rozčarováním našeho polistopadového vývoje. Problém Šumavského národního parku je v podstatě týž: Přestali jsme uznávat, že by ochrana přírody, vědecky, odborně podložená, byla v zájmu přírody i společnosti. Jinak by nemohla vzniknout otázka, zda příroda, do níž člověk může vstupovat jen v určitém, omezeném režimu, je také pro lidi, a nikoli jen pro vědce. Jak vysvětlit, že taková ochrana není vědeckou pýchou, ale naopak vyšší službou pro lidi, že je to druhá dimenze naší koexistence s přírodou – trvale udržitelná.
Rezervovaných oblastí, které nás nějak omezují, nemusíme želet, měly by nás těšit. Když ne citem, tak kulturní, či dokonce jenom prostou hospodářskou úvahou: ten přísněji chráněný přírodní statek bude v prostředí ohlodávaném momentálními potřebami stále větší hodnotou. Jestliže chceme takové dílo vytvářet, měly bychom se na něm shodnout jako na axiomu, aby to, co kdosi s rozmyslem, odpovědně vytvářel, dal tomu svůj život, nebylo posléze zničeno nějakým politickým rozhodnutím, člověkem, který náhodou ve slabé politické chvilce získal nepatřičnou moc bez základního pochopení pro to, o čem rozhoduje. Politickému ničitelství, založenému na špatné vůli lidu, je třeba uvědoměle bránit v každé době, nejen za totalitních režimů.
A to je nyní problém Horního Jiřetína. Po zkáze Libkovic jsme se domnívali, že určité statky coby výsledek naší práce a poznání budeme schopni sdílet a uznávat jako vyšší hodnotu, chráněnou neprolomitelnými hranicemi a limity. Žádná politická moc nebude mít jiného práva, než ji udržovat a zvelebovat. A takovýchto statků by mohlo leda přibývat, nikoli ubývat. Nezdálo se ani možné, že by demokratická správa věcí veřejných o tom mohla vésti spor.
Současný režim bezproblémově ctí pouze nedotknutelnost soukromého majetku. S veřejnými statky začíná zacházet velmi bezohledně, opíraje se o podobně pochybnou vůli lidu, o niž se opíral i režim minulý. Místo „zájmů pracujícího lidu“, zužovaných na spotřební zájmy, hájí zájmy lidu velice podobné - a to je hmotný prospěch, který je jediným politickým cílem, jako by rozhodující vůlí lidu.
A k tomu se v současném politicko-společenském diskursu zneužívá také krizových poměrů: totiž že nám jde o holé přežití v co největším blahobytu. Naplňuje se pesimistická obava geologa, historika a myslitele Martina Langa z Mirošova u Rokycan: Vše, co budeme moci spotřebovat, také spotřebujeme, a nezabrání nám v tom žádné ideály a žádný stupeň vzdělané ochrany.
Otázka pochopitelně je, kdo za to může a jestli opravdu nám nezbývá nic jiného, než se s tím smířit.
