Spor o mraveniště

Před časem jsem tu mluvil o lidech, kteří žalovali naše město za to, že jim městská lípa, asi dvě stě let rostoucí, kvetoucí a na podzim také opadávající, zamořuje svými imisemi jejich pozemek. Ačkoliv lípa je dozajista starší než jejich dům, přesto podle nich jim omezuje svobodu, a jak pořád mohutní, tak tím více. Celá desetiletí lípu sice snášeli, tolerovali ji, ale nyní se míra trpělivosti naplnila a lípa se stala nepřítelem. Jejich advokát fundovaně dovodil, kolik života jim lípa už vzala, když museli po ní hrabat listí a čistit trávník. A tím, že město odmítlo lípu porazit, vzalo jim iluze o spravedlnosti a o tom, že samospráva je ochotna nebo schopna hájit zájmy občanů.

Zajímavé je, že v tomto sporu soudce stojí spíše na straně žalobců – asi proto, že mají zdravotní handicap a představují nerovný spor občana s institucí. To by za jiných okolností nebyl tak nesympatický rys. Soudce nabídl městu smírné řešení: Nemusíme strom přímo kácet, ale máme učinit opatření zamezující jeho negativním projevům, což však neznamená lípě domluvit, ale obalit ji ochrannými sítěmi nebo v pravý čas a míře dostatečné chodit žalobcům uklízet zahradu. Berete?

Nebereme. Naše městečko má totiž jednu přednost: ze dvou stran je vroubí vzrostlé stromy; stromy, solitéry zkrášlují mnohá veřejná prostranství. Máme se smířit s tím, že od nynějška si stromy nezasluhují respektu, a za předpokladu, že samospráva pod vedením starosty v míře dostatečné a v pravý čas shrabe a odvozí občanům listí, budou alespoň tolerovány? Není úbytek respektu ke stromům příznačným rysem současné společnosti? Ani nejde o tu potupu, že každému hejhulovi budeme chodit zdarma odklízet listí (protože proč by na to měl doplácet veřejný rozpočet), ale o tu porobu stromů, o ztrátu jejich majestátu, který v historii soužití člověka s přírodou získaly. A tak se budeme dále soudit, ach jo.

Ve stejném lesoparku, kde roste lípa, jsou také mraveniště. Dostali jsme na městský úřad dopis od občana, který si stěžuje, že procházky tu nejsou možné kvůli přemnožení mravenců. Navrhuje nikoli likvidaci, ale přemístění mravenišť na jiná vhodná místa. „Situaci je nutno řešit, píše. Jsou přemnoženi nikoli na okraji, ale v části uvnitř, a nohy jsou olepené mravenci, a to na cestách, natož mimo cesty. Mraveniště je jedno vedle druhého.“ Ačkoliv jsem dopis zařadil do přihrádky „humorná pošta“, přesto jsem šel mraveniště zkontrolovat. Stál jsem u nich asi dvacet minut a za tu dobu mi přes botu přelezlo několik cílevědomých mravenců. Jak člověk pozná, jste-li nebo nejste-li přemnoženi, tázal jsem se jich. Chtěl jsem nespokojenému občanu odepsat, že sice nevím, jsem-li také starostou mravenců, ale po mém soudu tito přemnoženi nejsou. Ale přeci se nebudu s občanem přít, a tak jsem mu ani neodepsal.

Občan ale urgoval odpověď. Předal jsem jeho stížnost odboru životního prostředí. Jeho pracovníci mraveniště vyšetřili a odpověděli občanovi, že naši mravenci patří k ohroženému druhu rodu Formica a jsou chráněni ve všech vývojových stádiích. „Není dovoleno je přemisťovat. Důvodem k ochraně rodu Formica není pouze jejich dlouhodobá početní stagnace, ale i velký význam tohoto druhu v biologické ochraně lesa.“ Tak vida, ono těch mravenců je možná ještě málo! Doufal jsem, že taková odpověď občana uspokojí. Ale mýlil jsem se. Občan reagoval rychle. V nové stížnosti namítal, že podle jeho soudu – a konzultoval to prý s odborníky – nejde o druh Formica, protože naši mravenci jsou příliš tmaví, kdežto skuteční „formikové“ mají tělíčko trochu do červena a poněkud proužkaté. Občan se cítí naším odborem životního prostředí odbyt, ba podveden, a tak mě žádá jako starostu, abych zjednal nápravu. V závěru dopisu píše, že sice v našem městě ani nebydlí, ale neochota úředníků napsat pár řádek, natož něco řešit je do nebe volající a rozčílí každého slušného člověka.

Ano, rozčililo mě to. Nebude nás také žalovat? Pro uklidnění jsem otevřel noviny a začetl se do největší stávky od převratu. Metro prý nejezdilo poprvé od zahájení provozu. Stávkující řidiči tramvají a autobusů vyhrožovali těm, kteří se odhodlali vyjet. Na stávce prodělaly dráhy i trafiky. Mnohé úřady, včetně krajského, udělily zaměstnancům raději volno, čímž mimoděk podpořily stávku, přestože – jak se píše v novinách – odborářů se sešlo málo. Pouze dělníci spěchali pěšky do továren, stávka nestávka.

Komentátoři se neubránili rozčilenému tónu, odborářům povětšině spílali nebo se jim vysmívali a tázali se, kdo uhradí všechny škody napáchané stávkou. Překvapilo mě, jak nezúčastněně to čtu, jako zprávu ze světa, který se mě netýká. Vždyť já té Praze závidím, že se na den prý proměnila v Hanoj, magistrátu závidím i šéfa odborů Bohumíra Dufka, který prý hřímal o vládou prošustrovaných miliardách na důchody – ostatně to není tak marná myšlenka- , protože co je to všechno proti našemu městečku, kde lípy budeme balit do sítí a přemisťovat mraveniště.