Sluka lesní

Sluka lesní je jedním z našich nejtajemnějších ptáků. Svou svatební písničku přednáší sameček sluky za letu, když se s nastupujícím soumrakem vydává na let kolem křovin na pokraji lesů a lesních pasek, kolem lesních průseků a údolími potoků, kde očekává přítomnost na zemi sedící samičky. Za tohoto, můžeme říci svatebního, letu ulétne sameček i několik kilometrů, a tak myslivci, kteří sluky ještě donedávna běžně lovili, mluvili o takzvaném jarním lovu sluk na tahu.

0:00
/
0:00

I když v době lovu sluky naším územím opravdu protahují, řada našich místních sluk již obsadila hnízdiště a první hnízdění jsou zjišťována již od poloviny března, tedy současně s počátkem doby lovu. A tak je jistě dobře, že získat dnes povolení k lovu sluky lesní již není tak jednoduché. V posledních desetiletích je totiž po celé Evropě zjišťován značný úbytek sluk.

Tok i páření sluk probíhají v noci, a tak jen málo ornitologů mělo příležitost pozorovat je na vlastní oči. Sameček sluky není žádným starostlivým otcem. Po ukončení snůšky se o samičku přestává zajímat a péče o rodinu je plně záležitostí samičky. U sluky lesní byla pozorována jedna zvláštnost, a to schopnost přenášet v letu dosud nelétající mláďata na jiná, bezpečnější nebo potravně výhodnější místa. Podle pozorování anglických ornitologů přenáší sluka mláďata přitisknutá k tělu mezi nohama, řidčeji mezi prsty a známé je i odnášení v zobáku.

Tok sluky lesní probíhá zejména od poloviny března do konce dubna a potom ještě v období druhého hnízdění v červnu. Právě v tuto dobu se musíme za soumraku nebo za rozednění vydat na vhodná místa, pokud chceme tohoto tajemného lesního ptáka zaslechnout a zahlédnout. I když se sluka lesní vyskytuje nehojně na velké části území naší republiky, větší naději máme v podhorských oblastech.

Základní údaje

Sluka lesní (Scolopax rusticola). Myslivecky významný druh velikosti holuba; má dlouhý zobák, na temeni nápadně vypouklou hlavu a vysoko umístěné velké oči. Žije v lesích, především listnatých a smíšených. Živí se červy a hmyzem, které vybírá z hlubších vrstev půdy "pícháním" � zobák, na kterém má hmatová tělíska, zabodává do půdy; špičku zobáku přitom může rozevřít a kořist uchopit jako do pinzety. Po březnovém návratu na hnízdiště probíhá tok, tzv. "slučí tah". Hnízdo je jamka na zemi, kam samička snáší obvykle 4 vejce a sama je zahřívá. Mláďata vzápětí po vylíhnutí z hnízda odvádí. Od září sluky odlétají do zimovišť, která leží především v západní a jihozápadní Evropě. Ohrožený a zvláště chráněný druh.

Jak vznikaly nahrávky
Pro její asi 7 cm dlouhý, tenký zobák - píchák jí myslivci říkají dlouhozobka. Je to čistě lesní druh bahňáka. Ve dne jsou sluky "zalehlé", tj. zdržují se v houštinách, a teprve za soumraku ožívají. Samičky se zdržují na zemi, zatímco samci asi půl hodiny po západu slunce zahajují tzv. slučí tah. Ten trvá asi jen dvacet minut. Kohoutci proletují klikatým rychlým letem těsně nad korunami stromů, přičemž se ozývají pískáním a kvorkáním. Taktika zvukového záznam slučího tahu je téměř shodná s mysliveckým lovem. Čekání na začátek tahu, nasměrování mikrofonu na přilétajícího kohoutka a jeho co možno přesné sledování. Ve chvíli, kdy nám přeletuje přímo nad hlavou, je nutný náš rychlý, naprosto tichý, předem nacvičený obrat a pokračování ve sledování jeho odletu. Je to otázka pouze několika desítek vteřin. Vše je tak rychlé, že nemáme v nočním lese, na přelomu února a března, čas ani prochladnout.
Pavel Pelz