Škola základ života
V šedesátých letech pracoval v rozhlase redaktor, o němž se vypráví historka: Sestříhal rozhlasový pořad a výsledkem byly dva kotouče pásů. Na jednom byl pořad, druhý obsahoval vystříhané části, tedy odpad. Redaktor potěžkávaje oba kotouče pravil: Tak nevím, který pustit do vysílání. To tehdy vlastně nebyl vtip. Na odpadním kotouči se často ocitalo právě to podstatnější, co se nesmělo vysílat, a naopak do vysílání šel vlastně odpad.
Mně se teď přihodilo něco podobného. Natočil jsem pořad o problémech našeho školství - ČRo 2 - Praha ho vysílá v pondělí po 21. hodině v rámci cyklu Otazníky. Na ty odpovídají dva ředitelé škol, dětská psycholožka, zaznívají i reportážní postřehy z vyučování. Nebojte se, nezasáhla žádná cenzura, všichni svobodně říkají to, co říkat chtějí. Pokud pominu okolnost, že ve feminizovaném školství nakonec mluví hlavně muži, protože některé paní ředitelky se kvůli vrchnosti bály mluvit. Od mužů jsem se dozvěděl, že současná reforma, jež má potlačit biflování ve prospěch rozvoje myšlení, nejen že není tak převratná - protože učit myslet učitelé mohli už před ní -, ale hlavní problém školy ani neřeší. Učitelé neumějí učit. Nevědí si rady s žáky, kteří vyžadují zvláštní výuku, jako jsou dislektici, disgrafici, ale i děti hyperaktivní a nadprůměrně nadané, neumějí učit ani děti cizinců. O vzdělávání učitelů se ministerstvo školství bohužel moc nestaré a pedagogické fakulty učí sice všechno možné, ale asi nejméně učí učit.
Na druhé straně učitel, který je individuálního přístupu k žákům schopen, moderní způsoby výuky nemá možnost rozvinout, protože ve třídě je třicet žáků a asistenta mu nikdo neposkytne. Dozvěděl jsem se také, že škola - zvláště základní - je bezmocná v případě nejhorších kázeňských přestupků, protože grázlíkům snížená známka z chování nevadí, ničeho se nebojí, jejich rodiče se do školy nedostavují. A co má učitel dělat se žákem, který nevydrží ani minutu být tiše a pořád žvaní? Může ho poslat do ústavu? Viděl jsem také kreativní paní učitelku, která s dětmi šesté třídy ve výtvarné výchově kreslila stromy na velké balicí papíry, což některé děti i bavilo. Les si pak pěkně rozvinuly na školní chodbě. Ale ty děti, které to nebavilo, začaly halekat, ba řvát v radosti, jak se to chodbou rozléhá. Brzy se k nim přidaly i děti malující, takže paní učitelka se je marně svým přídatným řevem snažila utišit. Až když z ředitelny vyšla paní ředitelka - kdopak nám to tu bourá školu - a začala učitelce nadávat, děti ztichly, protože to byl konečně program atraktivní pro všechny. Konec kreativity, řekla si dobrá paní učitelka, příště, fakani, budete sedět ve třídě, protože tu od ředitelny dělí dvoje dveře. Co s dítětem, které si při pracovní výchově umazalo ručičky - zřejmě poprvé v životě - a děsem začalo ječet? Honem s ním k počítači? A nebo co s osmákem, který před třídou veřejně označí paní učitelku slovem mnohem horším, než je kráva? Přičemž - mezi námi - nejen že v jejím případě rozhodně ťal vedle, ale při projednávání prohřešku se upřímně diví, že to slovo je tak hrozné. Sedmačka netuší, že po listí napadaném na vodní hladině nelze chodit. Frantík si láme nohu na rovné cestě atd.
Dětští psychologové vidí jako jedinou možnost podřídit vzdělávání osobnosti dítěte, jeho nadání, vychování a schopnostem. Učitelé by měli mít k ruce asistenty a tak dále. Tudíž školství musí mít větší společenskou prestiž, musí mít více peněz, aby v něm mohli učit nadanější učitelé, osobnosti s přirozenou autoritou, také muži a tak dále. Ano, to všechno v pořadu zaznívá, ale zbyl mi odpad, asi nevysílatelný, který mám v hlavě navinutý na té odpadní cívce a považuji ho možná za podstatnější než pořad.
Cožpak pedagogické osobnosti, učitelé nadaní, budou chtít učit děti, jichž se netkla ani základní rodičovská výchova? Dokážou laskavě jednat se vzteklounky, přivyklými vulgaritě svých rodičů, aniž by se sami rozvzteklili? Kdo může žádat po elitě společnosti, jíž by se učitelé vskutku měli stát, aby sofistikovanými psychologickými metodami napravovali to, co neudělala účinnější rodičovská rákoska? Leda že by to brali jako oběť, jako projev křesťanské lásky.
Mluví-li se o metodách individuálního vzdělávání, dostávám podezření, že jde hlavně o program pro děti nadané. Tomu rozumím, rozvíjet nadané individuum je vždycky radost. To bych možná uměl i já, zvláště když by se dítě vzdělávalo samo. Ale jakou individuální péči připravujeme pro děti obtížně vzdělavatelné, pro děti prostě hloupé, ale šikovné? Budou je učit erudovaní pedagogové konečně tomu, co ty děti dokážou, tedy prostým manuálním dovednostem, jichž se současná společenská elita vlastně štítí? Budou si s nimi mazat ručičky? Nedivil bych se, kdyby se zase zašili do výzkumných ústavů. Obávám se, že na málo nadané děti vždycky nakonec zbudou jen ty staré ječící učitelky - a Pán Bůh za ně zaplať.
Vážení posluchači, omlouvám se, že dneska jsem Vám odvysílal svou odpadní cívku. Doufejme, že nedošlo k záměně.
