Sika

11. říjen 2002
Vědecké zařazení Sudokopytníci

Sika je středně velký druh jelena pocházející z Dálného východu, kde žije od Ussuri, východní Číny a Koreje až po Japonsko. Ostatně jeho jméno "sika" pochází právě z japonštiny a znamená "jelen". K nám byl sika jako oborová zvěř dovezen koncem 19. století, poprvé byl zřejmě chován v okoře Kluk u Poděbrad, později vznikly velké chovy zejména u Manětína v západních Čechách a v okolí Pernštejna na Moravě. Během 2. světové války, kdy došlo ke zrušení mnoha obor, se rozšířil i na volnosti. Pomineme-li oborové chovy, vyskytuje se dnes u nás hlavně v západních a jihozápadních Čechách, na Nymbursku a Jičínsku a na Českomoravské vrchovině, avšak příležitostně se může objevit i jinde. Současné početní stavy siků se odhadují zhruba na 8 tisíc kusů. Dnes sika zdomácněl v různých místech světa a můžeme ho zastihnout třeba i v Jižní Americe, na Madagaskaru nebo na Novém Zélandu.

V porovnáním s naším původním jelenem lesním je sika až o polovinu menší, v dospělosti váží málo přes 50 kg. Zatímco v zimní srsti má nenápadně šedohnědé až tmavohnědé zbarvení, v létě je hezky rezavě červený a ozdobený řadami bílých skvrn. V zimě se mu vytváří na krku nápadná hříva. V přírodě se naši jeleni dobře poznávají podle zbarvení ocasu a tzv. obřitku, což je světlá skvrna okolo řitního otvoru. U siky je ocas čistě bílý a obřitek jen svrchu černě lemovaný. Dále se sika od jelena lesního odlišuje méně vyvinutým parožím - obvykle mívá tři, nanejvýš čtyři výsady, v myslivecké mluvě tedy nepřekročí stupeň osmeráka. I tvar paroží je jednoduší - je sice rozložité, ale nevytváří žádné korunky a nebývá tak bohatě perlené jako u jelena lesního. Sika paroží shazuje později než jelen lesní, obvykle v květnu nebo v červnu, a nové vytlouká v září.

Sika je typickým obyvatelem světlých listnatých a smíšených lesů, u nás se však drží i ve smrčinách. Říje u něho probíhá od konce října přes celý listopad a není doprovázena takovými souboji jako u jelena lesního. Ostatně i jeho hvízdavý hlas má do hlubokého jeleního "troubení" daleko. Hvizd je táhlý, trvá 3 až 4 vteřiny a postupně se zesiluje, takže bývá daleko slyšitelný. Často ho zakončuje jakési zachrčení. Hvizd se opakuje po delších přestávkách. Také varovným hlasem je jakési zapísknutí.

S výjimkou období říje tvoří sikové menší stáda do 8 až 10 zvířat, která se pohybují na území o rozloze od 2 do 10 ha. Sika je jelen velmi otužilý a co do kvality potravy dost skromný. Spásá traviny, ukusuje letorosty listnáčů a jehličnanů, sbírá žaludy a bukvice a nepohrdne ani houbami. V nouzi loupá i kůru stromů a může tak škodit na lesních porostech. Mláďata siků se rodí po 7 měsících březosti ponejvíc v květnu či začátkem června. Kolouch se sice začíná živit zelenou potravou už po měsíci života, ale trvá přes půl roku, než se zcela osamostatní a přestane být závislý na matce. Zcela dospívá po roce a půl. Samci siků - stejně jako u jiných jelenů - do péče o potomstvo vůbec nezasahují. Pokud sika přežije nástrahy lovců, může dosáhnout věku až 21 let.

Sika je známý i tím, že v tradiční čínské medicíně se mladé parohy - ještě v lýčí (tzv. panty) - suší a využívají se jako medikament s povzbuzujícím účinkem. V Rusku se z téhož důvodu chová ve velkém na farmách.

Základní údaje

Sika (Cervus nippon) původně obýval pouze severní Čínu a Japonsko, u nás začal být v oborách vysazován až během 20. století. V létě je zbarven hnědě se světlými skvrnami, v zimě hnědočerně beze skvrn. Jeho tělesná délka se pohybuje mezi 125 a 145 cm, výška v kohoutku mezi 80 a 85 cm a hmotnost mezi 40 a 60 kg. Samec má menší paroží než jelen, na koncích mu nevytváří koruny. Sika si živí bylinami, travami, listy a výhonky dřevin. Žije ve stádech. Říje začíná v polovině září a trvá do druhé poloviny října. Laň je březí 220 až 230 dnů; klade jednoho koloucha.
autor: Miloš Anděra