Puštík obecný
Melancholické houkání puštíka obecného rozléhající se do hrobového nočního ticha dodá lesu tajemnosti i kdyby se jednalo o malý remízek na kraji města. Asi jen málokdo si v danou chvíli nevzpomene na všechny ty pověsti a pohádky o hejkalech a jiných lesních strašidlech lákajících kolemjdoucí na scestí.
Puštík obecný je vedle kalouse ušatého naší nejhojnější sovou, tudíž se s jeho hlasem můžeme setkat poměrně často. Několikaslabičné a ke konci jakoby zadrhávané houkání patří samečkovi, který si tímto způsobem vyznačuje a obhajuje své teritorium. To se nejčastěji nachází v listnatém nebo smíšeném lese nebo třeba i ve větším příměstském parku. Tak jako ostatní sovy, i puštík začíná s obhajobou teritoria a tokem již velmi brzo, za mírných zim se mohou puštíci ozývat již během prosince, většinou však zhruba od půlky února.
Houkání samečků samozřejmě neslouží jen k obhajobě teritoria, ale je také určeno samičkám. Ty se pak ozývají zcela odlišným a vysokým hlasem, který bychom, kdyby se neozýval z noci, asi jen stěží přisoudili nějaké sově. Sameček, ke kterému se přibližuje volající samička, nezastře určitý stupeň vzrušení ve svém hlase, který postupně přechází z normálního houkání do tremola nebo staccata.
Přestože puštík patří spíše k větším druhům sov, k hnízdění si vybírá prostorné dutiny vznikající přirozenými hnilobnými procesy ve starých stromech. Dostatek vhodných dutin pak může být zásadním faktorem ovlivňujícím výskyt této sovy. Nicméně je známo, že v případech nouze mohou puštíci zahnízdit například na půdách, na zemi mezi kořeny nebo na starých hnízdech dravců či krkavcovitých ptáků, podobně jako třeba kalous ušatý. Na snůšce nejčastěji obsahující tři až pět bílých vajíček sedí pouze samička, a to bezmála jeden měsíc. Přestože se sameček nezúčastní zahřívání vajíček, je jeho přítomnost nezbytná. Po celou dobu totiž sedící samičku náležitě krmí a to nejčastěji různými hlodavci nebo drobnými ptáky. V těsné blízkosti hnízda pak můžeme zaslechnout samičku, ozývající se i přes den tichým kontaktním hlasem.
Protože samička začíná sedět často již od snesení prvního vajíčka a další vajíčka jsou snášena v jednodenních intervalech, líhnou se mláďata postupně. Zvláště u početnějších rodinek pak snadno podle velikosti rozlišíme nejstaršího a nejmladšího sourozence. Ještě asi deset dní po vylíhnutí posledního mláděte zůstává samička na hnízdě a podává jim natrhanou potravu. Až po této době vylétá z hnízda a pomáhá samečkovi s lovem. Zhruba měsíc po vylíhnutí mláďata poprvé opouštějí hnízdní dutinu, i když se do ní ještě často vrací. Vyvedená mláďata v blízkosti hnízda se pak každou noc hlasitě ozývají, dávají tak najevo rodičům svou přítomnost a neutuchající chuť po dobrém soustu.
Základní údaje
Puštík obecný (Strix aluco) je zavalitá, středně velká sova se "závojem" kolem tmavých očí. Základní barva popelavě šedá, hnědá až červenohnědá; na křídlech má velké světlé skvrny. Vyskytuje se v lesích všeho druhu, ale také v alejích s dutými stromy, v zahradách, městských parcích či hřbitovech. Potravu - drobné savce, ptáky a obojživelníky - loví za šera a v noci buď při pomalém letu nad zemí, nebo útokem z vyvýšeného místa. Hnízdí v dutinách, na půdách domů, případně využívá opuštěná hnízda dravců. Samice snáší koncem února, v březnu nebo v dubnu obvykle 3 až 4 vejce; během doby, kdy je zahřívá, jí samec přináší potravu. Stálý, z menší části přelétavý druh.
Jak vznikaly nahrávky
V sedmdesátých letech jsem dostal zprávu, že v jednom venkovském kostelíku hnízdí sova pálená. Protože hnízdění této sovy je čím dál tím vzácnější, okamžitě jsem se rozhodl, že hnízdiště navštívím. Po dohodě s místním kostelníkem jsem pozdě odpoledne skutečně mohl hnízdo navštívit. Bylo umístěno vysoko ve věži na konci krkolomných schodů na půdu. V hnízdě byla tři mláďata různé velikosti. Ke svému překvapení jsem zjistil, že nejde o hnízdo sovy pálené, ale puštíka. Pro tuto sovu to bylo hnízdo neobvykle umístěné. Byl jsem sice velmi zklamán, ale přesto jsem se rozhodl, že hlasy mladých při krmení nahraji. Z horního okénka věže jsem, za vydatné pomoci mé ženy, spustil a natáhl dlouhý mikrofonní kabel do nedaleko zaparkovaného auta. Toto naše počínání bedlivě sledovala parta místních malých kluků, kteří bystře usoudili, že se jedná o připravované večerní vystoupení provazochodců. Po setmění dalo rodičům malých diváků dost práce, než je zahnali domů. Za nastalé tmy a klidu jsem v autě odposlouchával magnetofonem jak mladí se samicí na hnízdě klapají zobáky a vydávají syčivé zvuky. Asi po hodině jsem se dočkal příletu samce s kořistí. Zrovna začínalo být na hnízdě velmi živo, připravoval jsem magnetofon na nahrávku, když se ozvaly zvuky, které mi vyrazily dech. Sovy na hnízdě byly přehlušeny radiovým signálem „Volá Londýn“ se známou znělkou britského rozhlasu. To kostelník v malé přístavbě kostela poslouchal zakázanou stanici.
Video: MOS, Adolf Goebel
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka