Piráti

Je zvláštní, že slovo pirát nezní tak hrozně jako když se o někom řekne, že je zloděj nebo vrah. Má v sobě určitý nádech romantiky. Zvláště to pak platí pro různé další verze tohoto slova, třeba když je řeč o korzárech nebo bukanýrech. Na souši se pak mluví o zbojnících. Ani když je někdo označen jako lupič, není to tak shazující jako zloděj. Když se řekne krádež, vybavíme si hned nevlídné služebny veřejné bezpečnosti, když se řekne lup, vidíme velkou vlakovou loupež, nebo akrobatickou postavu muže v černém, jak proniká do některé ze světových galerií.

Proč některým lidem říkáme zloději a některým jiným dáváme romantickou nálepku? Nejspíš to bude kvůli tomu, že pirátství, stejně jako dokonalé loupeže a třeba padělatelství peněz či obrazů, vyžaduje od pachatele značné osobní nasazení a nesení rizika. Lidé dokážou obdivovat virtuozitu. Okrást stařenku o padesát korun, to se prostě nedělá. Odnést si z Louvru Mona Lisu je samo o sobě umělecké dílo, něco jako herectví. Upřímně řečeno, kolik lidí vidělo na vlastní oči Mona Lisu? Její krádež by byla show pro celý svět. I historici umění by si přišli na pár stovek za účast v televizních debatách.

Lidé už jsou prostě takoví, že dovedou ocenit i zlo, pokud je dobře provedené.

Čím to je? Nejspíš proto, že si dokážeme sami sebe, aspoň ve fantazii, představit na místě pachatele. Když se kdysi ptali George Orwella, jak může psát o mučení, když sám nikdy nebyl mučen, řekl na to, že si sám sebe dokáže představit na místě mučitele. A v tom to nejspíš je. Ve skutečnosti se jakési naší temné stránce líbí představa, že bychom nemuseli chodit do ohlupující práce, poslouchat přihlouplé autority, které nemají ve skutečnosti žádnou autoritu a proto musí tolik řvát, a místo toho se věnovat mnohem zábavnějším a výnosnějším podnikům. Žádné sezení v kancelářích a redakcích, kde se lidé ani nedohodou, jak nastavit klimatizaci, žádný pach spáleného oleje na dílně a už žádné blafy v kantýně. Pracovali bychom hezky na moři, dýchali zdravý, solí provoněný vzduch, trochu bychom si zastříleli a protáhli svaly a pak se přehrabovali ve zlatě. Lup bychom si užili na některém z karibských ostrovů, kde by se nám obdivovaly čokoládově opálené krasavice, které by nám kolem krku věšely věnce uvité z pestrých a těžce omamně vonících tropických květin.

Asi si musíme nechat zajít chuť. Většinu z nás čeká zcela jiná realita. Vydýchaný vzduch v autobuse, tělo na tělo v metru, špinavý příměstský vlak, nebo přinejmenším cesta setmělou ulicí na místo, kterému se říká pracoviště. Žádný koráb, modravé horizonty, bečky rumu a opálené krasavice. Jenom každodenní rutina.

Když však odhlédneme od filmů a románů, bývala práce pirátů taky dost tvrdý chlebíček. Je historiky popsáno, jak třeba vypadala jejich životospráva. Na jednu stranu to nebylo tak zlé, prý měli cosi jako dnešní sociální stát a demokracii. Tak například kapitán a proviantní důstojník bývali voleni posádkou. Byli to zřejmě lidé, kteří měli skutečnou autoritu. To můžeme vysvětlit docela snadno. Když jde o život, není pro nikoho výhodné, postavit si do čela neschopného blbečka. Britové věděli, proč ve válce sáhli po Churchillovi, ačkoliv to byl jinak člověk dost děsných osobních kvalit. Pro mír se jim nehodil, ale když už byla válka, nikoho lepšího neměli. Nechali ho zachránit vlast a pak se ho zase zbavili.

Ani dnes to není s pirátstvím moc slavné. Na jedné straně je tu velká chudoba a slabost státu, který ve skutečnosti neexistuje. Teď mluvíme konkrétně o Somálsku. Lidé, kteří nemají nic, se uchylují k loupežím páchaných na těch, které považují za bohaté. To je prostě taková sociální zákonitost. Na tom se nikdy nic moc nezmění. Pochopitelně vznikají i mezi dnešními piráty noví zbohatlíci, kteří mají více, než piráti obyčejní. Tak to na světě chodí.

Ale zpět k pirátům původním, to je zábavnější a romantičtější.

Když byl některý z nich zraněn v bitvě, měl nárok na jakési kompenzace. Dnes bychom tomu říkali zdravotní a sociální pojištění. To samozřejmě neznamená, že by pirátský život nebyl prost brutality a násilí. To pochopitelně byl. Z toho, co víme o jejich jídelníčku, tušíme, že nebylo o co stát. Prameny uvádějí, že jedli hlavně citrusy. To se dá jistě chvilku vydržet, ale není to úplně ono. Zřejmě jim to však za to stálo. Z našeho hlediska však představovali jakýsi typ alternativní komunity, která není závislá na oficiálním právním pořádku. Proto se také lidé uchylují k pirátství, když mají pocit, že jejich normální komunita nefunguje. Každá loupež potřebuje nějaké dobré zdůvodnění. Velká loupež potřebuje velké zdůvodnění.

Jisté je jen jedno. Pokud lidé sympatizují s piráty, zřejmě ve většinové společnosti něco nefunguje. Když dnes sledujeme řádění pirátů kolem somálských břehů, nebo řádění pirátů na pražských kolejích, kde se ve velkém vypalují cédéčka, nejde jen o individuální zločin. Něco prostě ve velké společnosti nefunguje. Pokud to tak bude trvat příliš dlouho, staneme se nakonec piráty všichni. Aspoň si něco užijeme.