Petr Borkovec: Vínový kopec

Otevřená brána, kudy se na Vínový kopec vcházelo a za níž stoupalo několik schodišť obklopených záhony, které nejdříve pokládal za starý hřbitov, se nacházela v tak těsné blízkosti rušné vozovky, že to vypadalo jako chyba.

Čtěte také

Petr Borkovec: Na pláži je dnes pod mrakem

Ačkoli místo spatřil jen párkrát na pár vteřin z tramvaje, nebylo možné si ho nepovšimnout. Kvůli jeho nešikovnosti. První dojem byl ten, že bránu kvůli stavbě silnice posunuli. Okamžitě ale také zpozoroval, že branou je možné vejít koneckonců snadno, že k ní vede nenápadný chodník, a zaznamenal, že v lákavé zeleni, do níž chodník vedl a jež se už zbarvovala, nikdy nikdo není.    

Chtělo se mu tam.

Osprchoval se a úplně oblékl, ale když si obouval boty, napadlo ho, že si před odchodem uvaří a rychle vypije kávu. V kabátě se vrátil do kuchyně. Nemohl ale být s přípravou hotov tak rychle, jak si představoval, protože v zásobníku stroje nebyla doplněná voda a v páce se černala napěchovaná káva. Naplnil nádrž a sedlinu vytloukl do misky – ale všechno se zpomalovalo, protože miska byla po okraj plná starých sedlin. Rozhodl se, že ji vyklopí rovnou do popelnice, aby neumazal kuchyňský koš – taky už skoro plný.

Čtěte také

Petr Borkovec: Nikdo o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude

Vyšel s miskou před dům, odklopil víko a bez rozmýšlení misku obrátil dovnitř. V tu chvíli spatřil, že do popelnice někdo vyhodil růže. Mnoho svazků, růžové, růžovo oranžové a tmavě růžové, skoro až fialové, v každém případě kupované, zastřižené do stejné délky. Některé z nich byly až do středu květu vyschlé. Jiné ale měly okoralé jen vnější plátky nebo byly v naprostém pořádku. Tahal jednu květinu po druhé a oklepával z nich mazlavou kávovou sedlinu.

Mrholení se změnilo v déšť.

Bolest se – po obvyklé ranní úlevě – začala ozývat.

Všechno, s čím spěchal, stálo na místě.         

Po nějaké chvíli se opíral v kuchyni o dřez, v jehož výlevce se vršila obrovská kytice růží s nánosy sedliny na květech, stoncích a listech. Stál tam v promočeném kabátě, bolest nesnesitelně vystřelovala a jediné, na co se zmohl, bylo opírat se o dřez a zírat na růže ve dřezu. Otočil kohoutek a pustil do květin proud vody.

Čtěte také

Petr Borkovec: Nejmenší přístav

V bolestech si povšiml zvláštního efektu, při němž mokrá část kytice jako by byla v šeru osvícená proudem a díky tomu se ocitla níž než zbytek – to místo se podobalo perleťové prohlubni. Upřeně pozoroval kávové kruhy obtáčející otvor na jejím dně, které voda rozpojovala a posílala dál, ale v posledním okamžiku vždy znovu propojila a zapojila do víru, do nového obíhání. Ale po chvíli viděl víc: slepence tmavohnědých vlasů, které krouží kolem otvoru, v němž mohou kdykoli zmizet – ale ještě se to odkládá, a ještě.

Když se poněkud sebral a konečně si svlékl promočený kabát, polkl dva prášky a ke dřezu přisunul židli. Seděl a z hromady opatrně vytřásal jednu růži po druhé, omýval je od kávy a omyté pokládal do volné části pracovní plochy. Květy na tom byly zle. Předchozí dojem nebyl správný. Několik prvních růží chvíli vzdorovalo, ale pak mu celé zůstaly v mokré ruce.

Zvolil jiný postup.

Čtěte také

Petr Borkovec: Ravenna ve sněhu

Zvedl se ze židle – lék už zabíral – a z koupelny donesl balíček ušních tyčinek. Práce se dařila, ale postupovala pomalu, neustále musel tyčinky měnit, vmžiku se zalévaly černou šťávou. Když s prvním květem skončil a černé ušanky spočítal, zjistil, že jich je osmnáct. Musí s nimi šetřit. Přesto vzápětí použil další, protože zpozoroval, že káva dovnitř vnikla také shora. Zanořil ušní tyčinku hluboko doprostřed květu a několikrát s ní otočil. Až nyní růže vyhlížela čistě. Tenkou gumičkou ji s největší opatrností dvakrát obtočil a v dolní části mírně stáhl, aby s ní mohl bez obav otáčet.

Jednu po druhé co nejopatrněji vyjímal růže, neoklepával je ani nevytřásal. Čistil je, omýval, otíral a podvazoval, odstřihával jejich zamřelé konce a kladl je na desku. Přesto, že se téměř nehýbal, potil se.

Čtěte také

Petr Borkovec: Nějaká Cécile

Vínový kopec – kam se dnes nejspíš nedostane, do jehož brány ještě nedávno, ještě dnes ráno ústil neviditelný chodník, po němž se dalo jednoduše vstoupit mezi podzimní květy, asi floxy, do teras a stěn, co svítily – se – představoval si a dál postupoval od jedné růži ke druhé – nyní černal za vzdálenou rušnou vozovkou, přes níž zřejmě, zdálo se to pravděpodobné, nebylo možné přejít; terasy Vínového kopce temněly za chodníkem, který se ztrácel ve vytrvalém dešti, a nedařilo se ho rozeznat, a i kdyby ano – možná by končil přesně uprostřed silnice plné aut nebo by se později připojil zpět k vozovce a ke vstupní bráně vůbec nedospěl. A vzápětí se mu znovu vynořil v celé své snadnosti a vstupní brána přívětivě rámovala terasy a zvala.

Omytých růží na lince přibývalo.