Petr Borkovec: Nějaká Cécile

Zvláštní dívka, tahle Cécile! Na hubených ptačích zádech dál vleče marimbu v plastové skořepině a její čeština se v posledních dnech zázračně zlepšuje. Říkám jí, že je to samozřejmě tím, že jsme spolu konečně začali spát. Ona se dělá, že neví, o čem mluvím, mlčí a zlobí se na mě – moc hezky se na mě zlobí, když to říkám!

Čtěte také

Petr Borkovec: Ravenna ve sněhu

Povím vám příběh naší lásky, jestli dovolíte. Předesílám, že ta historie je chudičká a snad nestačí ani na nejkratší ranní úvahu, žádná dramata nebo neuvěřitelné náhody. Ale marimba, omamný hudební nástroj, který pro mě před měsícem neznamenal nic než pouhé slovo, v ní hraje důležitou roli a... a to je všechno, zkrátka a dobře se mi o naší lásce chce vyprávět.

Včera jsem se vrátil domů z předvánočního večírku v práci, a ačkoli už bylo k půlnoci a venku mírně mrzlo, dostal jsem chuť se ještě trochu projít. Vypil jsem toho večera příliš mnoho bílého vína, po němž se mi nikdy nechce končit. Plán na malou vycházku byl hotov už ve dveřích, které jsem právě odemkl a do nichž jsem vcházel, a tak jsem je nechal otevřené dokořán, ani se nezul, v botách vešel do kuchyně, z ledničky vytáhl otevřenou láhev, zhluboka se napil – a už jsem za sebou zase zamykal. Půjdu k řece, těšil jsem se.

Čtěte také

Petr Borkovec: Nejmenší přístav

Vtom mě ale napadlo, že bych si víno mohl vzít na procházku s sebou. Odemkl jsem podruhé, popadl láhev a pochválil sám sebe. Ale nežli jsem za sebou zamkl, do nosu mě doslova uhodil vydýchaný vzduch, který stál v domě. Měl bych otevřít okno, pomyslel jsem si. Když ovšem uvážíme – a já v tu chvíli právě takhle uvažoval –, že při prvním vstoupení do domu, kdy jsem se navracel z noci plné čerstvého povětří, jsem si zatuchlého vzduchu nepovšiml, zdálo se mi podivné, že nyní mě tak zaskočil.

Otevřel jsem tedy vchodové dveře té noci už potřetí, stál v chodbě a čichal a větřil, protože se zdálo pravděpodobné, že vzhledem ke skutečnosti, že jsem poprvé neucítil vůbec nic, se nejedná o pouhý vydýchaný vzduch, ale spíše o pach, který může být v nejlepším případě nepříjemný a v nejhorším případě nebezpečný. Mohlo by jít kupříkladu o unikající plyn. Očichával jsem vzduch kolem sebe a po chvíli dospěl k názoru, že nic takového, co by bylo možné označit za zápach nebo dokonce puch, v domě není. Zkrátka a dobře nevětraný dům, nic jiného.

Čtěte také

Petr Borkovec: Nikdo o tom nebude vědět, protože tam nikdo nebude

Kdyby mě ovšem právě v okamžiku, kdy napětí povolilo, nepřilétl k nosu nepatrný nasládlý závan! Právě tak nenápadný, ale zároveň neobyčejně vlezlý, jaký bývá unikající plyn. Anebo – tak nezřetelný a vytrvalý a vzbuzující chuť olizovat si rty, jakým se vyznačuje něco mrtvého, co se začíná pozvolna rozkládat, malé, v rozlehlém domě ztracené mrtvé tělo – například myš nebo pták, co ztratil hejno, napadlo mě nejdřív –, které se v příbytku plném věcí tak obtížně hledá, a je třeba vydržet a počkat, dokud jeho rozklad nepokročí a sílící zápach neprozradí úkryt.

Stál jsem v chodbě s lahví vína v ruce, zvedal nos a točil se v rozpacích na všechny strany. Nejen proto, že jsem chtěl pach rozpoznat a určit, především proto, že jsem se v mysli ocitl jakoby na nějakém trojcestí. Nevěděl jsem, co dřív. Před očima mi plály nízké světlemodré plamínky, jaké má plyn na sporáku, které se při úniku látky promění ve smrtonosný modrý výšleh, jenž způsobí výbuch celého domu. Ten obraz mě uhranul.

Čtěte také

Petr Borkovec: Na pláži je dnes pod mrakem

Zároveň mi vnitřní hlas říkal, že se mám ovládat a úplně obyčejně otevřít okno. A do třetice jsem před sebou viděl a nemohl zapudit malé mrtvé tělo, jež páchne, beznadějně ztracené za skříní, s níž prostě nelze pohnout, nebo drobný kadáver rozkládající se za harampádím ve sklepě, kde se nedá ani pořádně rozsvítit. Váhal jsem vlastně na křižovatce, nikoli na trojcestí, protože možnost mávnout nad vším rukou a vyjít do noci na čerstvý vzduch, byla pořád ve hře a svůdná.

Nakonec mě vysvobodila – jak se to lidem často děje – láska. Vzpomněl jsem si na tu mou Cécile, připomněl si, že jsem přece po dlouhé době strašně zamilovaný! A ihned jsem se opanoval a upokojil. Otevřel jsem okno a bez zbytečných nových obav a obrazů, zato systematicky jsem zkontroloval kuchyňský sporák, karmu, spodní kotel i mrtvé tělo – všechno se nacházelo v naprostém pořádku. A tak jsem konečně zamkl dům a vyšel do chladné noci.

Čtěte také

Petr Borkovec: Pro pstruhy

Na řece se proháněly stovky tmavomodrých skvrn, v nichž se chvěly plamínky bledé modři, a já myslel na droboulinkou Cécile, s níž se milujeme, na tu zvláštní dívku, kterou osud bůhvíproč zavál z Paříže do Čech, a také na to, že kdybych byl Baudelaire, možná bych právě nyní zaslechl, jak se hladina řeky barvy skoro staženého plynu na sporáku proměňuje v tóny marimby, v modrou dutou skelnou hudbu toho nástroje opojného jako elixír, s nímž jsem se před měsícem tak nečekaně potkal a který zanedlouho překvapeně vynesou z mého domu. Ale nejsem Baudelaire, i když bych chtěl být, a tak jsem slyšel jen hučení vody, vodu, vodu.