Petr Borkovec: Na pláži je dnes pod mrakem

2. srpen 2023

Po záplavách v pádské deltě je mořská voda sladkoslaná, nenadnáší a melou se v ní sladkovodní úhoři a říční medúzy, které se dají opékat a jíst. A na oplátku: v kanálech s rybářskými boudami dost hluboko ve vnitrozemí plave tolik soli, že jejich břehy jsou bílé, obrovské čeřeny působí, jako by je potáhla plíseň a jejich táhla, lanka a kladky vyhlížejí jako krápníky.

A říční rybáři napichují na háčky mořské koníky a chytají na ně pstruhy! Povodeň v deltě – kdy vystoupá hladina celé vodní sítě, všech řek a říček a jejich nesčetných ramen, lagun, hladina tisíců jezírek a bažin – a začne se vylévat do moře, které ale při nejbližším přílivu hrne ty spousty zpátky na pevninu, je ohromující a tajemná.  

Čtěte také

Naše pláž je zanesená dřevem tak, že vypadá jako rozmetaná kůlna. Písek prosákl hluboko a nesaje – ani po týdnu od ústupu vody a několika opravdu horkých dnech. Vlny, prostírající se po pláži, zanechávají za sebou křehké reliéfy, jeden za druhým, jeden přes druhý. Mokré pásmo je rozbrázděné otisky vln – nikdy před tím jsme nic takového neviděli. Chodíme po pláži; nekoupeme se, nikdo se nekoupe, protože moře je zakalené a sladké. A pak ti malí, mrštní úhoři, kterých je v něm tolik, že každou chvíli na nějakého v kalu šlápneme. Kdo by rád vcházel do moře po chodníku z hadů?
Možná nějaká Néreovna – a to ty nejsi, Médeio!                  

Navíc je dneska pod mrakem.

Potloukáme se po pláži a prohlížíme si různorodou ohlazenost dřev – až na nás padá úzkost z oblosti, bezchybné hladkosti a nastříbřelého hedvábného lesku některých vyplavených větví a kmenů. Neúnavně se nám před našima nedokonalýma očima a těžkopádnou myslí proměňují v něco docela jiného, a my to necítíme jako radost. Jakmile se naše líná hlava a oči smíří s nečekaným předmětem, který zničehonic vidí, věc v písku na sebe vezme jinou podobu. Tak chodíme po pláži a občas naplaveniny nevesele zdvíháme a ohmatáváme, abychom zadrželi jejich podobu a neztráceli se docela.

Čtěte také

U toho prohlížení a proměn se mi připomene krátká báseň Josifa Brodského o ostrově Procida, v níž mluví o malém zálivu, kde „schnou sítě – příbuzní prostěradel“. Isola Procida je daleko – ale když zdvihnu oči od pláže, spatřím, jak se u jednoho z rybářských domků, toho vzdálenějšího, toho až na konci dlouhého mola, ve větru ztěžka plácá roztržená, zanesená síť. Jak cícha.

U domku se vrší věci, které povodeň zaneřádila nebo zničila a které bude třeba vyčistit nebo vyhodit. Jsme u moře: prostěradlo na šňůře a bordel na dvoře.
Ale Brodskij možná tím přirovnáním myslel něco hlubšího, nevím – anebo naopak: jen tak improvizoval v baru na pobřeží nedaleko od Neapole. U něho to vždycky bývá na jedné hromadě.

„Chceš mluvit o nás?“ ptám se tě s očima v písku.

Čtěte také

Ale ty nechceš. Bereš mě za ruku a vedeš do života – jako obvykle. Přidáváme se ke skupince místních, kteří vyrazili, aby opravili vyhlídku nad rašeliništěm, co slouží pro pozorování ptáků a je součástí ptačí observační stezky, která protkává celou deltu. Vyhlídka stojí vysoko na duně a vypadá překvapivě, není maskovaná, naopak, působí spíš jako věštírna nebo nějaké posvátné místo: její podpěry, zábradlí z kulatiny i střecha jsou obaleny barevnými, hlavně červenými, stuhami a nahoru vede žebřík natřený světlemodrou barvou. Ale povodeň ji dala co proto. Pozorovatelna je napůl vyvrácená, celá nakloněná ke straně, fáborky špinavé a otrhané, stříška leží opodál pod tamaryškem a tabule s vyobrazeními a popisky ptáků je ulomená a její polovina není k nalezení.

Dáváme se spolu s ostatními do práce. Nosíme vhodná dřeva, narovnáváme, zapouštíme a zpevňujeme nosné kůly, čistíme stuhy a pátráme, kam vítr zanesl kus tabule se jmény ptáků.

autor: Petr Borkovec
Spustit audio